Informační leták č. 74 - prosinec 2006
Jaidhof, 11. listopadu – sv. Martina
Drazí věřící,
v Adventu duchovně odcházíme se starozákonními praotci a proroky do země zaslíbené, abychom lkali po příchodu Toho, který naplní všechna proroctví o vykoupení, ujme se vlády Israele a v zemi zaslíbenou promění všechny končiny země. Touto novou zemí zaslíbenou je vinice Páně - Katolická církev, poslaná ke všem národům, aby jim přinášela plnost milostí nutných ke spáse, k obnově života tvorů Božích.
Katolická církev jakožto mystické Tělo Kristovo je bezhříšná, svatá, posvěcená obětí kříže, neomylná. Přináší plnost milostí všem, kteří slyší její hlas a otvírají našemu Pánu Ježíši Kristu svá srdce. Na duchovním bohatství Církve mají podíl všichni, kteří jsou do ní vštípeni křtem – jsou obyvateli země zaslíbené. Ale jako už ve starozákonní době ne všichni, kteří ve svaté zemi žili, byli živeni milostmi vyvolení, nýbrž jen ti, kteří byli Bohu věrni, tak také v Katolické církvi údy Církve – klérus i věřící nejsou automaticky svatí. Boží zaslíbení nabízí plnost milostí, ale účinnost těchto milostí závisí, obdobně jako u svátostí, na dispozici přijímajících, na jejich věrnosti. Stejně jako Israel, když byl nevěrný svému vyvolení, byl Hospodinem trestán, je tomu i u nás křesťanů.
Abychom z plnosti milostí Církve mohli čerpat, posvěcovat svůj život a plodně pracovat na vinici Páně, musíme zachovávat věrnost, a to věrnost trojí: věrnost učení, věrnost udíleným milostem a věrnost povinnostem stavu.
Věrnost učení znamená držet se toho, co Církev přijala od Krista, co vždy věřila, co vždy učila. Věrnost udíleným milostem znamená posvěcovat se na milostech přijímaných od Církve skrze svátosti a svátostiny, být také připraven nechat se vést hlasem Božím promlouvajícím do naší duše hlasem svědomí a Boží prozřetelností pořádající celý náš život. S tím souvisí i věrnost povinnostem stavu. Jak do stavu duchovního tak manželského vstupuje člověk skrze přijetí svátosti, která dává potřebné milosti, člověk užívá privilegia svého stavu, je ale vázán jeho povinnostmi.
Pro život Katolické církve, pro účinnost katolického kněžství, je rozhodující, aby kněz užíval privilegia svého stavu, která jsou i jeho povinnostmi – přinášení mešní oběti, udílení svátostí a žehnání a v duchovních věcech vláda nad svěřeným stádcem k jeho posvěcení. Z toho vyplývá nutnost posvěcování se předepsanými modlitbami, zřeknutí se některých pro duchovní stav nepřiměřených požitků tohoto světa a udržování dostatečné vzdělanosti především v učení Církve.
Ohlédneme-li se na dvoutisíciletou historii křesťanství, je zřejmé, že ve všech krizových a úpadkových dobách jde ruku v ruce nevěrnost v učení s nevěrností udíleným či Bohem nabízeným milostem a markantní nevěrností povinnostem kněžským i manželským. Přesně to je obraz i naší doby zmítající se v troskách křesťanské civilizace.
Jediná cesta obnovy je návrat k věrnosti. Jiné pokusy, jak to vidíme u současného papeže, nejsou východiskem. Hegeliánská snaha syntézou pravdy a bludu vyprodukovat vyšší pravdu, syntézou katolické liturgie a protestantizujícího nového mešního řádu vytvořit obnovenou liturgii nemůže skončit jinak, než že se mícháním světla víry s temnotou modernismu vytvoří chaotické šero, které není ozařováno ani jasnou září slunce Boží milosti, a v němž ani vzdálené záblesky hvězd reliktů pravdy nevyvolávají touhu po opuštění temnot. Toto šero je bezcílným blouděním, rozpolceností a apokalyptickou vlažností, mající od Krista zcela konkrétní zaslíbení: „Vyvrhnu tě z úst svých.“
Proto neustávejme v modlitbě za našeho papeže Benedikta XVI., za jeho obrácení a za pravou obnovu naší Matky Církve. Prosme, aby tato naše země zaslíbená zněla písní touhy po přicházejícím Mesiáši, abychom nebyli jako ti, mezi které jakožto své přišel, a kteří Ho nepřijali.
P. Tomáš Stritzko FSSPX.
Informační leták č. 73 - listopad 2006
Jaidhof, 7. říjen – Panny Marie Růžencové
Drazí věřící,
v poslední době jsme byli svědky mnoha útoků na naše Kněžské bratrstvo ze strany oficiální hierarchie a osob s ní spojených. Magistrát hlavního města Prahy na žádost Arcibiskupství pražského dokonce zakázal prodloužení smlouvy na nájem prostor v Chodovské tvrzi. Vše bylo spojeno s šířením pomluv a různých nepravdivých tvrzení, ať už ze zlého úmyslu, nebo z neznalosti problematiky. Vzhledem k tomu, jak tvrdě a bezohledně byla vedena kampaň proti nám, musíme být rádi, že současní hierarchové, i když mají určitý politický vliv, a to nejen skrze Lidovou stranu, jak vyplývá z výše řečeného, nemají již pravomoc někoho uvrhnout pomocí ramene světského do inkvizičních žalářů. Být perzekuován pomocí takových odborníků, jako je např. bývalý agent komunistické Stb Jindřich Holeček – dnes P. František Holeček, který se těší přízni Arcibiskupství pražského i Apoštolské nunciatury, by jistě nebylo příjemné.
Podíl lidí spojených s komunistickým režimem na propagandě proti nám je velmi zřetelný. Neustále se opakuje tvrzení o spiknutí šířícím se a financovaném z Ameriky a podobné analogie komunistické ideologie. Nehledě k tomu, že tato tvrzení jsou nepravdivá, nepředstavuje dnes spolupráce s někým v USA, či finanční podpora odtud, nic samo o sobě špatného.
Také předpoklad, že všechny organizace tradičně orientované jsou podřízeny jednomu vedení, je scestný a odpovídá spíše praxi v pokoncilním prostředí, kde každá spontánní laická aktivita musí být centrálně řízena. Ve skutečnosti tradičněji orientovaná hnutí vznikají z opravdu svobodné iniciativy věřících, z touhy po uchování dědictví otců v oblasti víry, morálky a národní svébytnosti. Určitý vliv našeho Kněžského bratrstva na tato hnutí vyplývá z pastoračního působení, a to především u těch, kde se významnější část v nich zapojených věřících účastní Mše sv. v našich kaplích. Příležitostně také spolupracujeme na některých aktivitách, jako jsou různé přednášky, setkání rodin apod. Pokud má FSSPX na něčem organizační podíl, je to vždy explicitně uvedeno. Nikdo z členů těchto velmi různorodých organizací není však členem FSSPX, členy jsou pouze naši kněží a bohoslovci. FSSPX není zastupováno žádným laikem a nemá žádného mluvčího. Invektiva „lefébvrista“ odpovídá pak přibližně pojmu „nepřítel lidu“, jedná se o člověka, jehož společenská a církevní likvidace je žádoucí, ale zdaleka se nemusí jednat o někoho, kdo je s námi ve spojení.
Vzhledem k nepravdivým a často nenávistným útokům se musíme ptát, jak na ně reagovat. Žalm 88 praví: „Milosrdenství a pravda kráčí před Tvou tváří, Hospodine.“ K pravdě jsme povinni dle naší víry, a to jak k pravdám věčným, zjeveným naším Pánem Ježíšem Kristem a předávaným Církví, tak i k pravdě o věcech současných. Naše svědectví pravdě musí být korektní, nejprve je nutno věci prověřit a teprve potom se k nim věcně, slušně, bez zbytečného ironizování a urážek vyjádřit. Pavlačový styl moderního žurnalismu, záliba v kritice, neustálé zaobírání se skandály a prohrabávání se ve stokách hříchů a zvráceností by nebylo katolické a nakonec vede vždy k tomu, že se kritici přestávají svojí úrovní lišit od kritizovaných. Ne darmo napomíná už sv. Pavel Efeské: „Smilství však a všeliká nečistota nebo lakota nebudiž ani jmenována mezi vámi, jak se sluší na věřící; taktéž ani mrzkost a prázdné tlachání a zesměšňování, která se nesluší (Ef 5,3-4).“ Katolická víra může zvítězit jedině pravdou a ctnostmi. Ty si také jedině zaslouží, aby se o nich dlouze psalo a aby se jimi věřící zabývali. Hříchy a lži je nutno rozpoznat a odvrhnout, to stačí, protože kdo se rád ve výkalech přehrabuje, tak jimi nesnesitelně zapáchá.
Důležité je nezapomínat na lásku, na milosrdenství, v němž se pravá láska projevuje. Hříšníky milovat a hříchy nenávidět platí vůči každému člověku bez vyjímky. K tomu se pojí povinná úcta k církevním úřadům. Nespravedlivě obviněný sv. Pavel vyznává vůči veleknězi, který ho soudí proti zákonu: „Nebudeš zlořečit knížeti lidu svého (Sk 23,4)“ , ale spravedlivou věc dále hájí. Tak musíme jednat i my. Modleme se, ať se srdce, z nichž se řine nenávist a zloba, promění v prameny lásky, ať ti, kteří hovoří o náboženské svobodě a lásce ke každému, pochopí, že jediná skutečná svoboda je v Kristu a v Jeho Církvi, a že láska není proklamace nějaké ideologie lásky masám, nýbrž začíná úctou k jednotlivcům a naplňuje se otcovskou starostí o jejich blaho jak časné, tak především věčné.
Sjednoťme se také v Praze s modlitbou kněze v kánonu Mše sv. za „biskupa našeho Miloslava“, aby i v jeho srdci láska přemohla nenávist, aby přestal rozvíjet teorie spiknutí, a aby se přesto, že s námi nesouhlasí, snažil alespoň pochopit naše pozice. Jedině tak lze zaujmout věcné postoje a dobrat se kulturních lidí důstojných vztahů. Jinou cestu si nedokáži představit, neboť kde propukají vášně, tam umdlévá rozum, tam panuje pouze lež a nenávist.
Na závěr svého dopisu chci jako každý rok v listopadu připomenout, abychom nezapomínali na milosrdenství vůči těm, kteří si sami již pomoci nemohou, na milosrdenství vůči duším v očistci.
Obzvláště k této modlitbě Vám žehná
P. Tomáš Stritzko FSSPX.
Informační leták č. 72 - říjen 2006
Jaidhof, 16. srpna – sv. Jáchima
Drazí věřící,
Panna Maria – Královna posvátného růžence, je nejen patronkou naší brněnské kaple, ale i Růžencového křížového tažení, proto jako každoročně i letos první říjnovou neděli věnujeme oslavě posvátného růžence. Sobotní přednáška zabývající se historií mariánské úcty a poutních míst v naší vlasti nás tentokráte zavede do Staré Boleslavi k Palladiu - ochrannému obrazu Českých zemí, dle tradice předanému sv. Ludmile sv. Metodějem, po vraždě sv. Václava ztracenému a zázračně znovuobjevenému. Po růžencových nešporách začneme před vystavenou Nejsvětější svátostí posvátný růženec, následuje celonoční adorace, při které chceme uctít Matku věčného Slova, skrze níž se Bůh stal člověkem. Z lůna Panny Marie nám vzešla spása, ona je tou, která v díle spásy stála svému Synu celým svým životem po boku a na věky s Ním z nebes kraluje. To jsou růžencová tajemství, to je sepjetí posvátného růžence s Tělem Kristovým – s Kristem, přítomným na našich oltářích. V tomto duchu je sloužena i poutní Mše sv. před vystavenou Nejsvětější Svátostí. Po závěrečném požehnání obětují věřící v růžencové ofěře dary ke cti Panny Marie na potřeby kaple a našeho apoštolátu.
Letošní měsíc říjen je pro nás také příležitostí k určitému ohlédnutí a poděkování za 15 let činnosti Kněžského bratrstva sv. Pia X. První veřejná Mše sv. našeho Kněžského bratrstva v Praze byla sloužena v Paláci kultury o poslední říjnové neděli roku 1991 – na svátek Krista Krále. Od té doby se vystřídalo mnoho kněží, situace nebyla vždy lehká, přicházely nejen „roky tučné“, doléhaly i různé zkoušky. Ale Bůh v křížích, a právě skrze kříže žehná. Brněnská růžencová kaple a další dvě místa s pravidelně slouženou Mší sv. s věřícími, kteří ví, proč a Komu uvěřili, a velké znamení Boží milosti ve víceru kněžských povoláních musí být důvodem naší vděčnosti.
Dílo Boží není dílo lidské, žádný člověk je nemůže právem přičítat sobě, nebo si myslet, že si je svojí zbožností či jinou iluzí o sobě zasloužil, že je lepší než ti ostatní. Tváří v tvář Božímu požehnání musíme učinit jediné: v pokání nad svojí hříšností se sklonit, prosit o odpuštění a za Boží milosrdenství a dobrotu děkovat. V tomto duchu se modleme posvátný růženec, děkujme za všechna přijatá dobrodiní a vyprošujme si požehnání a ochranu i do let budoucích.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX.
Informační leták č. 71 - srpen a září 2006
Jaidhof, 29. července, sv. apoštolů Petra a Pavla
Drazí věřící,
i když měsíce srpen a září nejsou přímo měsíci mariánskými, slavíme v nich šest svátků Panny Marie – 15. srpna hlavní mariánský svátek Nanebevzetí, na 5. srpna připadá svátek Panny Marie Sněžné a na 22. srpna svátek Neposkvrněného srdce. V září slavíme svátky Narození, Jména a Sedmi bolestí Panny Marie. V srpnu si ještě svátky sv. Joachima a sv. Anny připomínáme její rodiče. Proč Církev věnuje takovou pozornost Panně Marii, proč ji slaví mnoha svátky a dvěma mariánskými měsíci?
Bůh Pannu Marii vyvolil, aby byla Matkou Vykupitele. K této nejvznešenější úloze ženy v dějinách lidstva ji ozdobil privilegiem Neposkvrněného početí a mimořádnou plností všech milostí. V řádu milosti je Panna Maria, jak zpíváme, „po Bohu ta nejprvnější“, jíž vzdávají úctu andělé a svatí, a to ne až v nebeské slávě,ale již za jejího života na zemi. Písmo svaté svědčí o poctě, kterou vzdal Panně Marii archanděl Gabriel, když ji pozdravil „ave gratia plena – zdrávas milosti plná“.
Ale Panna Maria není vznešená pouze svojí milostí, nýbrž i původem a vzděláním. Nepocházela sice z příliš bohatých poměrů, její rodina žila na úrovni střední vrstvy, je však královskou princeznou z rodu Davidova. Od tří let se učila v chrámové škole - měla na tehdejší poměry nejlepší vzdělání, jaké dívka mohla dosáhnout. Důkazem úrovně její vzdělanosti theologické i literární je jí samou komponovaný hymnus „Magnificat“. Bůh tedy vyvolil za Matku svého Syna dívku jak nadpřirozeně tak přirozeně vznešenou. V jejím vyvolení také ukázal, že vznešenost nezávisí na velikosti světského bohatství a moci. Peníze a moc měli naopak ti, kteří přivedli jejího Syna na kříž, ti, kteří se vzbouřili proti zaslíbení Starého zákona, proti Bohu.
Panna Maria je Hvězdou jitřní, která září na naši cestu pozemským životem, která bloudícím udává směr, která ty, kteří ji ctí a milují, chrání pod svým mateřským pláštěm.
Panna Maria je vítězstvím Boží milosti, proto je nenáviděna odvěkým nepřítelem lidstva – ďáblem. Ten vede mnohé buď přímo k rouhání Panně Marii, nebo alespoň k jejímu snižování. Ve starých dobách heretici upírali Panně Marii její privilegia, např. Bohomateřství, další už přešli k přímé nenávisti a tupení Matky Boží, jako většina protestantů. V neomodernistických kruzích se zase setkáváme s jejím snižováním na pouhou prostou dívku či obyčejnou ženu. To, že se Panna Maria sklání i k těm nejubožejším a nikým nepohrdá, je však projevem její lásky a vznešenosti, nikoliv její prostoty. S vrcholným a šokujícím projevem rouhání drze prezentovaným jako projev mariánské úcty jsme se setkali v současnosti u nás, a to ze strany, z níž bychom to nejméně očekávali. Biskup Josef Kajnek 23. června v Bohdanči u Kutné Hory vysvětil sochu zcela obnažené ženy jako „Zvěstování Panně Marii“. Tento akt blasfemie a urážka cudnosti
a čistoty Matky Boží skrze biskupa v doprovodu zástupu věřících je přímou výzvou k Božímu trestu. Jak dlouho může dobrý syn, kterým Kristus nepochybně je, přihlížet k takovému tupení své Matky?
Jak nejlépe odčinit všechna rouhání, všechny urážky Panny Marie? Každá matka se nejvíce raduje z lásky svých dětí, tak jistě i naše nebeská Matka. Proto ji milujme, svoji lásku ji prokazujme úctou, důvěrou a obhajobou její cti. Oslavujme ji modlitbou, oslavujme ji o mariánských svátcích účastí na Mši sv., pokládejme květiny zbožnosti na její oltáře. V této mariánské úctě nejen prokážeme, že nechceme mít nic společného s těmi, kteří Pannu Marii uráží, v této úctě nadto nalezneme pokoj, útěchu, radost a ochranu v jejím mateřském lůně.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Informační leták č. 70 - červen a červenec 2006
Jaidhof, 18. dubna, Velikonoční úterý
Drazí věřící,
k tisícímustému výročí smrti sv. Cyrila ve svém apoštolském listě papež Pavel VI. o působení soluňských bratří napsal: „Bylo to velké dobrodiní pro vaše krajany. Tím, že kázali evangelium, přivedli ony národy do lůna Katolické církve, a tím že sestavili abecedu a sestavili pro slovanskou řeč jistá pravidla, otevřeli před nimi bránu ke kultuře a civilizaci. Jejich zásluhou a prací vešli jste do literárního styku s Východem a Západem; slovanská řeč byla povýšena na liturgický jazyk; Církvi se dostalo v oněch krajích svobodné a vhodné správy; také občanské právo bylo prodchnuto příkazy plnými moudrosti. Právem je nazýváte otci svých národů ...“
Toto dědictví není ovšem pouhou historií, dávnou minulostí. Je to hřivna, která byla Hospodářem svěřena služebníku, hřivna která zavazuje, hřivna z jejíž správy budou naše národy u posledního soudu vydávat počet.
Velkolepé dílo svatých Cyrila a Metoděje nebylo bez námahy a bojů, bez každodenních krůpějí potu i krve při práci na vinici Páně. Svědectví pro víru, spravedlnost a lásku přineslo svatým bratřím pronásledování, veřejné kárání zlořádů nebylo ani tehdy světskou mocí přijímáno blahovolně. Ale protože svatí Cyril a Metoděj byli ratolestmi pevně vštípenými v Krista, hlásali víru vhod i nevhod, a svými ctnostmi a vzdělaností si získali úctu, která zvítězila nad podlostí jejich nepřátel.
Dílo svatých soluňských bratří je svědectvím toho, jak křesťanství přetváří národy a jak pravá misie nepřináší pouze víru, ale ruku v ruce s ní i pravou civilizaci a kulturní vzestup národů. Zásluhou svatých Cyrila a Metoděje byl slovanským národům vdechnut nový život a síla odolat germánské snaze si naše národy zcela podmanit a postupně asimilovat. To pochopili již tehdy němečtí biskupové, kteří uvěznili sv. Metoděje a dílo svatých bratří chtěli zadusit. Díky Bohu a tehdy již nebeské přímluvě sv. Cyrila se jim to nepodařilo.
Boj proti cyrilometodějskému dědictví však zuří i dnes. Postupným odpadem od víry se ztrácí ze společnosti spravedlnost, mizí kultura, svévole mocných vnitřně zeslabuje a vysává naše země a většina křesťanů v čele s hierarchií svým slabošským mlčením a diplomatizováním s duchem tohoto světa říká své „fiat“ dílu zkázy našeho národa.
Odpovědí na tento boj je obrátit se k dědictví cyrilometodějskému a znovu jej uvádět v život. Papež Pavel VI. napomíná: „Pozvedněte k nim své zraky, vděčné a plné obdivu; k nim se modlete společně s tou horlivostí, která zvítězí nade vším; je považujte za vůdce po správné cestě a za své rádce, v ně skládejte svou nezdolnou důvěru. Neboť obcováním svatých, jímž mezi pozemskou Církví a nebeským Jeruzalémem existují vzájemné svazky lásky, oni jsou milováni a milují s větší silou a mocí, než když žili na zemi, a touží vám poskytnout v různých vašich protivenstvích světlo, pomoc a vítězství. Stojí před vámi jako neporušené a zdravé sloupy, jako vzory zářných ctností, jako dvě olivy, dva svícny, jako dvě olivové ratolesti, které jsou před Pánem veškeré země, a mnoho se modlí za celou svatou obec, jíž je Církev, a za vaše národy, aby zůstaly věrny křesťanské kultuře, kterou oni budovali, aby dovedli spojovat staré prvky s novými a kráčely vstříc pravému pokroku, a to bezpečnou cestou , již oni razí a na níž vrhají světlo; ... Bohu je vše podřízeno, Jeho slávě má vše sloužit.Každé zřízení si udrží svou životní sílu jen v míře, s jakou má v úctě své slavné základy a zachovává posvátné tradice předků; jestli se jim stává nevěrné, pak se od nich vzdaluje a ztrácí odolnost; podobně nadarmo čekáme, že znovu ožije a se zazelená dub, jemuž byly odseknuty nebo umenšeny jeho kořeny.“ Vydávejme proto svědectví pravé víře, Kristovu království a neumenšujme evangelium Kristovo proto, abychom se komukoliv zalíbili. Papež říká: „Kažte slovo Boží ‚vhod i nevhod ... Projevujte při tom všestranou trpělivost a znalost nauky‘; ... Buďte odvážní: odvážným pomáhá milost přinášející štěstí, ona je přítelkyní odvážných.“
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Upozornění k vyjádření J. E. kard. Miloslava Vlka v KT
V Katolickém týdeníku J. E. kard. Miloslav Vlk v rámci varování před časopisem Te Deum mylně uvedla, že za vydáváním tohoto časopisu stojí Kněžské bratrstvo sv. Pia X. Na nás se nyní obrací zájemci o tento časopis, a také mnozí s připomínkami a návrhy. Kněžské bratrstvo sv. Pia X. však není ani vydavatelem, ani distributorem tohoto časopisu, nad tímto časopisem nemá kontrolu a za jeho obsah nenese zodpovědnost. Vydávání časopisu Te Deum je čistě laickou iniciativou, proto je nutné se s objednávkami a všemi připomínkami obrátit přímo na redakci tohoto časopisu.
Informační leták č. 69 - květen 2006
Jaidhof, 15. března, sv. Klementa Maria Hofbauera
Drazí věřící,
ve starostech a protivenstvích nachází každé dítě zvláštní pokoj a útěchu v obětí své matky. A to, co platí o matkách pozemských, platí mnohem více o naší nebeské Matce – Útočišti hříšníků, nás všech. Panna Maria nikoho neodmítne, svojí přímluvou mírní spravedlivý soud Boží a v milosrdenství obrací náš pohled k pokání, smíření a obnovenému životu. Panna Maria je pro nás oázou míru, lásky a pokoje ve všech těžkostech a nespravedlnostech tohoto světa.
Jedním z předobrazů Panny Marie je ve Starém zákoně královna Ester, která přímluvou u krále zachránila již odsouzený židovský národ: „Daruj mi můj národ, o to tě prosím.“ Tak prosí i Panna Maria před Králem veškerenstva: „Daruj mi můj národ – lidský rod, z něhož jsem vzešla, lidi slabé a hříšné, když jsem se zalíbila Tvým očím svojí pokorou a svatostí, když jsi mne ozdobil slávou Neposkvrněného početí a mnoha milostmi.“
Panna Maria – Královna, jak ji oslavujeme poslední den mariánského měsíce května, je naší jistotou lásky a milosrdenství, je také zárukou síly a vítězství. Žádný člověk spoléhající na pomoc nebeské Matky nebyl oslyšen, a i když musel dále bojovat s protivenstvími, její přímluvou a pomocí byl posílen, aby obstál. Mohli bychom uvést mnoho příkladů, jedním z nich je náš moravský krajan a světec sv. Klement Maria Hofbauer. V počátcích své duchovní dráhy strávil půl roku v poustevně u Madonny v Quintiliolo u města Tivoli, na mariánském poutním místě s prastarým milostným obrazem. Vzpomínka na tento čas a milosti tohoto místa mu byly ve spojení s celoživotní mariánskou úctou posilou ve všech často velmi tvrdých pronásledováních při práci na vinici Páně.
Tak i my se utíkejme pod ochranu naší nebeské Královny a Matky a hledejme svůj domov a útočiště v jejím mateřském srdci. Tento domov nám nikdo nemůže vzít a nikdy ho neztratíme, pokud ho neopustíme sami. Z ochrany tohoto domova pak můžeme na všechny nepřátele s žalmistou volat: „Bůh můj jsi ty, co mi učiní člověk?“
K tomuto letáku na přání některých z Vás připojuji aktuální znění církevních přikázání, seznam přikázaných svátků a postů, svátky doporučené a aktuální finanční taxy u FSSPX.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Přikázání církevní
1. O nedělích a zasvěcených svátcích se účastnit Mše sv. a zachovat nedělní klid.
2. Vyzpovídat se ze svých hříchů alespoň jednou za rok.
3. Přijmout Nejsvětější Svátost oltářní alespoň ve velikonoční době.
4. Zdržovat se od požívání masa a zachovávat půst újmy ve stanovené dny.
5. Přispívat Církvi na její potřeby.
Zasvěcené svátky
Všechny neděle, Hod Boží vánoční a oktáv narození Páně
Svátky doporučené
Zjevení Páně, Nanebevstoupení Páně, Božího Těla, Neposkvrněného početí Panny Marie, Nanebevzetí Panny Marie, sv. Josefa, sv. Petra a Pavla, sv. Cyrila a Metoděje, sv. Václava a Všech Svatých.
Pro FSSPX je významným svátkem svátek hlavního patrona sv. Pia X (3. září) a výročí úmrtí našeho zakladatele Msgr. Marcela Lefebvra 25. března (requiem 26. března).
Posty
Popeleční středa a Velký pátek jsou dny přísného postu: Zdrženlivosti od masa a újmy v jídle. Zdrženlivost od masa zavazuje od 14 let, újma v jídle od 18 do 60 let.
Každý pátek, pokud na něj nepřipadne svátek první třídy, je dnem pokání. Forma pokání je půst od masa, popřípadě jiný kající skutek či modlitba. Celá postní doba je časem kajícím.
Před každým přijímáním Nejsvětější Svátosti oltářní je přísně závazný eucharistický půst jednu hodinu, ale adekvátní posvátným tajemstvím je zachování alespoň tříhodinového postu, neboť při hodinovém postu lze velmi snadno hřešit neúctou k Nejsvětější svátosti.
Mešní stipendia a ostatní taxy u FSSPX
Jedno mešní stipendium je minimálně 270,- Kč.
Poplatky za křty, sňatky a pohřby jsou v dobrovolné výši.
Zpracováno dle CIC 83, rozhodnutí ČBK ze 4. 7. 2000 a interních předpisů FSSPX.
Informační leták č. 68 - duben 2006
Jaidhof, 1. března, Popeleční středa
Drazí věřící,
Kristova cesta k našemu vykoupení, i když zakončena slavným triumfem, byla velmi trnitá, provázená pohrdáním, pomluvami a nenávistí. Ti, kteří Krista odmítli, mu především vyčítali jeho absolutní nárok na poslušnost vůči Němu jakožto Synu Božímu a kritiku tehdejšího starozákonního kněžstva.
Náš Pán Ježíš Kristus předpověděl své Církvi, že Ho bude následovat, znamením pravosti budou její pronásledování a nenávist těch, kteří nechtějí Boha poslouchat více než lidi, než sami sebe, své pohodlné lidské představy. Nejedná se vždy o vnější pronásledování, nýbrž i o pronásledování uvnitř Církve. Zhoubný požár modernismu, který plně propukl působením II.vatikánského koncilu a zasáhl samé základy Církve, doutnal již dlouho. Řím, vždy záštita pravého učení a dvoutisícileté tradice přijaté od samého Bohočlověka Ježíše Krista, začal relativizovat jedinečnost cesty ke spáse ideologií ekumenismu, nárok postavení Církve ve společnosti byl rozmělněn indiferencí liberalismu a byl zaveden dubiózní „Nový mešní řád“ protestantizující pojetí liturgie. Na to vše lze odpovědět jediné – zůstat věrnými tomu, co Církev vždy učila a činila. To je také cesta vytyčená naším zakladatelem Msgr. Marcelem Lefebvrem. Msgr. Lefebvre nezaložil žádnou novou církev, ani nevynašel nějaké nové učení, nýbrž pouze zůstal věrný Katolické církvi. To vyneslo jemu a všem, kteří jednají v témže duchu, pronásledování neomodernistickou církevní hierarchií. Přichází obvinění z netolerance vzhledem k absolutnímu nároku zjevené pravdy a svatosti kultu, z nepochopení doby, neochoty se přizpůsobit většině. Za kněžská a biskupská svěcení, nutná k přežití katolické víry a tedy vzhledem ke stavu nouze zcela legitimní, byl Msgr. Lefebvre neplatně suspendován a exkomunikován. A dnes se ti, kteří jsou svým setrváváním v nekatolických a dubiózních naukách příčinou a hnací silou církevní krize, snaží místo úsilí o nápravu vzbudit dojem, že problém je u Kněžského bratrstva sv. Pia X. a všech, kteří odmítají jít cestou kompromisů s tímto světem a modernistickými bludy. V Českých zemích se v tomto smyslu zcela specificky projevuje hnutí Focolare, jehož hlavní náplní má být šíření lásky. O jakou lásku se jedná? Především o lásku k moci, nebo jak to ve své poslední knize nazval Dp. Reinsberg, o „duchovní nepotismus“. Tato mocenská sekta uvnitř Církve se systematicky snaží obsazovat církevní úřady svými lidmi a ostatní pak pomocí pomluv a šikanování vytlačit. Kainovým znamením je označení „lefébvrista“, které si snadno nějakým projevem katolicity vyslouží i kněží, kteří namají s FSSPX nic společného. Slepou nenávist následují rozporuplná obvinění, která mnohdy protiřečí i stanovisku Svatého stolce. Mnozí kněží i laici se bojí s „lefébvristy“ stýkat nebo se přiznat k osobnímu kontaktu s nimi, aby „neměli problémy“. Pro normálního člověka je nepochopitelné, že je dnes něco takového možné, ale ono zřejmě zneužívání církevní moci funguje vždy stejně, i když může mít poněkud odlišné prostředky.V každém případě je tento psychoteror skutečně zvláštním projevem ideologie náboženské svobody, tolerance a lásky.
Na to vše je jediná odpověď: Setrvat na nastoupené cestě, která není cestou extrémů, cestou výjimečnou, nýbrž normální zcela legitimní katolickou cestou, jíž bohužel velká část církevní hierarchie a kléru opustila. Řešením církevní krize může být pouze návrat na tuto cestu v jednotě katolické víry, v jednotě katolického kultu v tradičních ritech Církve.
Kdo toto nepochopil, nepochopil smysl naší činnosti, nepochopil našeho zakladatele, jenž v roce 1988 po biskupských svěceních řekl: „Jsme pronásledováni proto, že absolutně odmítáme všechny změny, které nás chtějí zprotestantizovat nebo přivést k odpadu od víry, že nechceme ztratit víru. Musíme říci: Jsme pronásledováni, protože chceme zůstat katolíky. Proto jsme na základě současných událostí nezávisejících na mně označováni za schismatiky a exkomunikované. Ptejme se ale, kdo nás takto obviňuje a proč nás exkomunikuje. Ti, kteří nás exkomunikují, jsou už dlouho sami exkomunikováni. Proč? Protože jsou modernisté, protože v modernistickém duchu vytvořili církev konformní duchu tohoto světa. To je onen modernismus odsouzený sv. Piem X., patronem našeho bratrstva. Tento poslední svatý papež modernisty odsoudil a exkomunikoval. ... Proč pak exkomunikují nás? Protože chceme zůstat katolíky, protože je nechceme následovat v tomto duchu ničení Církve. ‚Protože s námi nechcete spolupracovat a mít podíl na ničení Církve, jste exkomunikováni.‘ Velmi dobře, děkujeme! Chceme být takto exkomunikováni. Nechceme mít nic společného s tímto hrozným dílem, které je už dvacet let v církvi uskutečňováno.“
Od té doby se zatím nic zásadního nezměnilo, proto naše síla a naděje musí spočívat ve věrnosti Kristu a Jeho Církvi, a ne v diplomatických kličkách. Věřme pevně, že stejně jako Kristus po utrpení kříže vstal třetího dne z mrtvých, může i nám dát milost spatřit zázrak zmrtvýchvstání Církve, která se lidsky viděno nyní zmítá velkopáteční agonií.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Informační leták č. 67 - březen 2006
Jaidhof, 16. ledna – Sv. Marcela
Drazí věřící,
sv. Jan Vianney ve svých promluvách učí: „Nic není tak sladkého v životě a při smrti, jako slzy a bolest srdce nad spáchanými hříchy. Pouze pokání může zadostiučinit spravedlnosti Boží. Sv. Augustin říká, že jestliže sami nebudeme dělat pokání za svoje viny, pak nás potrestá ten, proti kterému jsme hřešili. Jestliže chceme uniknout trestu Božímu, kárejme sami sebe.“
Pokud jsme k sobě upřímní, musí každý z nás uznat, že jsme lidé hříšní, a to nejen obecně, nýbrž každý z nás zcela konkrétně a osobně. Někomu to může připadat samozřejmé, ale jsou i tací, kteří sice o sobě ve zbožné pokoře říkají, že jsou velcí hříšníci, ale na své konkrétní hříchy nevěří, naopak, kdyby je někdo na ně upozornil, velmi se rozčílí.
A protože jsme hříšní, nezasloužíme si nic jiného, než Boží tresty, a to v mnohem větší míře, než je nám Bůh sesílá. Vždyť hřích je urážkou nekonečné Boží svatosti, a není trest, který by mohl smýt tuto nekonečnou vinu. Naše naděje je tedy pouze v Božím milosrdenství, o které musíme k Bohu neustále volat. Bůh je ve svém milosrdenství nesmírně štědrý, což vidíme na velkorysé oběti našeho Pána Ježíše Krista, ale podmínkou tohoto milosrdenství je alespoň upřímná touha po nápravě. Naše slabosti, které nás vedou ke hříchu Bůh odpouští a milostí nás posiluje na cestě ke ctnosti a pravé zbožnosti. Kdo ale po nápravě nevolá, po ní netouží, o ni neprosí, ten Božího milosrdenství nedochází.
Upřímnost touhy po nápravě nestačí osvědčit myšlenkami a slovy, které často klamou, nýbrž skutky. Skutky pokání jsou tím pravým znamením pokání, bojovou zástavou nesenou v bitvě o spásu své duše, která nás stmeluje v Církvi bojující k vítěznému tažení proti vládě temnot hříchu a uvádí nás do říše pokoje v milosti Boží.
Na pokání bychom neměli zapomínat nikdy, celý rok by měl náš křesťanský život provázet nějaký ten sebezápor a pravidelná svatá zpověď. Jednou za rok nás pak Církev volá k důkladnější obnově, a to v době postní. Církevní předpisy pro dobu postní byly bohužel zredukovány na minimum, pod těžkým hříchem váže pouze přísný půst na Popeleční středu a Velký pátek. O to více leží zodpovědnost na každém z nás, abychom tento čas, tolik důležitý pro náš křesťanský život a pro naši spásu, nepromarnili, a připojili se k našim předkům, kteří čtyřicetidenní půst trávili v sebezáporech a kajícnosti. Každý z nás by měl učinit nějaké postní předsevzetí, nějaký kající skutek. Lépe je dělat
něco menšího pravidelně každý den, než jednou za čas nějaký velký sebezápor. S duchem kajícnosti jsou také neslučitelné hlučné zábavy a veselice. Postní čas má být nesen spíše zájmy duchovními, náboženským sebevzděláváním, a ne užíváním si radostí tohoto světa.
Nic skutečně krásného a radostného na této zemi není zadarmo, naopak je spojeno s většími námahami. Je snadné utápět se v žádostivostech, rozkoších, sebezalíbení. Je těžké rozhodnout se pro sebezapření, sebeovládání, pokoru. Široká cesta vede do záhuby, úzká ke spáse. Prosme o sílu jít po této úzké cestě a volejme k Bohu jako ve svých hříších volal král David: „Smiluj se nade mnou, Bože, podle velikého milosrdenství svého, a dle množství svých slitování zahlaď nepravost mou. Nebo svou nepravost já poznávám, a hřích můj přede mnou je vždycky.“ (Ž 50) Prosme, aby se nám v odpuštění proměnilo jho Kristovo ve jho sladké a po čase postním nás naplnila pravá velikonoční radost z našeho podílu na vítězství Kristově.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX.
Informační leták č. 66 - únor 2006
Jaidhof, 21. prosince – Sv. Tomáše apoštola
Drazí věřící,
dnešní doba se utápí v temnotách hříchů, odpadu od víry, odvrácení se od stvořitelského řádu. Hříchy do nebe volající se nejen množí, ale stávají se politicky legalizovanou součástí života naší společnosti. Sodomský hřích není už naučenou zvráceností nebo v určitých případech nemocí, s kterou postižení musí bojovat životem v čistotě stejně jako všichni, kteří nežijí v manželství, nýbrž se stává „přirozenou věcí“ zakládající práva na podporu společnosti. Vražda nevinného člověka není vraždou, pokud by tento člověk svým narozením někomu „komplikoval životní situaci“. Vraždou není ani ukončení života starého či nemocného člověka jen proto, že už nemůže užívat klamů tohoto světa, a místo toho by dostal čas připravit se pro věčnost. Cizoložství není porušením manželské věrnosti a hrubou urážkou druhého, naopak je způsobem, jak se odreagovat a odpoutat od předsudků. A konečně placení spravedlivé mzdy se ztrácí v novém finančním otrokářství, které bezohledně zneužívá existenční závislosti novodobých nevolníků.
Církev nás učí, že všechny tyto hříchy i jednotlivě volají po Božím trestu. Jak potom bude působit tato arogantní výzva? A co je na dnešní době nejtěžší, že lidsky viděno není nikde ani politická, ani církevní či jiná moc, která by tento trend mohla zvrátit. Útěchu nám ukazuje antifona zaznívající o svátku Hromnic: „Světlo k osvícení národů a k slávě lidu svého Israele“ přinesené Matkou Boží do temnot beznaděje. Bez víry ve vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie, které navrátí této zemi vládu jejího Syna, bychom mohli snadno propadnout zoufání. Ale v obětí své drahé Matky nacházíme útěchu i naději v budoucnost. Nadcházející Boží tresty jsou nevyhnutelné, ale pod pláštěm Neposkvrněné lze projít zkouškami, které by bez pomoci nevydrželi ani spravedliví, natož my ubozí hříšníci.
Všechno v životě člověka, jak říká svatý Pavel, ztrácí svůj smysl bez lásky. Víra bez lásky k Bohu by se stala nesnesitelnou ideologií, život s druhými bez lásky je neunesitelným křížem. Láska je vztah osobní k někomu, koho milujeme, komu důvěřujeme, komu sami obětujeme svůj život a o kom naopak víme, že nás v těžkých chvílích neopustí, že se nad námi skloní a pozvedne nás z našeho neštěstí. Láska k nepřátelům je pak předávání Boží lásky těm, kteří jsou pro nás pouhou lidskou láskou nedosažitelní. Láska musí stát na pravdě a upřímnosti k sobě i druhým. A je to právě náš Pán Ježíš Kristus, který tuto lásku k nám osvědčil svým křížem, když sebe sám vydal na smrt, aby nás zachránil, aby nás uvedl na cestu ke spáse. Kristus nám nadto dal ještě svoji nejmilovanější Matku Pannu Marii, s níž je spojen nejužším poutem své lásky, aby zadržovala naší nevděčností roznícený spravedlivý hněv Boží a poroučela nás Jeho milosrdenství. Slyšme varovnou výzvu k pokání Panny Marie v La Salletě, Fatimě i jinde a vyprošujme si v této době mnoha falešných a povrchních náklonností dar skutečné lásky, abychom toto velké požehnání vnášeli do svých rodin, k svým přátelům, a v lásce svědčili o víře i před svými nepřáteli a všemi, kteří jediné pravé štěstí lidského života ještě nepoznali. Jen tak sobě i druhým budeme připravovat budoucnost věčné blaženosti, která nám dává na cestě tímto životem skutečnou radost jak v dobách pokojných, tak i v těch nejtěžších.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX.
Informační leták č. 65 - leden 2006
Jaidhof, 17. listopadu – Sv. Řehoře Divotvůrce
Drazí věřící,
Kliment Alexandrijský se ve svém díle Pobídka Řekům obrací na „pohany znuděné velkoměstským přepychem a nespokojené ve vlastní kultuře, která jim nedokázala nabídnout kvalitní a smysluplný způsob života“ tím, že alegoricky oslovuje achájského hrdinu Odyssea plavícího se okolo ostrova Sirén: „Velebí tě, námořníku, a říká, že jsi opěvován – a chloubu Řeků si snaží ta děvka přivlastnit?! Nech ji, ať se na mrtvolách pase – tobě přichází na pomoc nebeské vanutí. Pomiň tu rozkoš, vodí tě za nos! ... Propluj kolem toho zpěvu, jeho dílem je smrt! Pokud jen chceš, zvítězíš nad záhubou. Připoutáš-li se ke dřevu, budeš osvobozen z veškeré zkázy, kormidlovat tě bude Boží Slovo a do kotviště v přístavu nebes tě přivede vanutí Svatého Ducha. Tehdy spatříš mého Boha a budeš zasvěcen do tamních mystérií a budeš brát z tajemství, jež jsou ukrytá v nebesích, tajemství, která opatruji, o nichž ucho neslyšelo a k srdci nikomu nedostoupila.“
Jak křesťané, tak pohané, všichni žijeme obklopeni krásami a půvaby stvoření, ať pravými, či klamnými, které nás lákají jako hlasy Sirén, a ti, kteří se jimi nechají unést, plují na lodi svého života k útesům zkázy. Člověk byl stvořen, aby nad stvořením vládl, ale oslaben dědičným hříchem je unášen proudem vášní do záhuby ztroskotanců. Jediná spása je připoutat se na dřevo, a to dřevo kříže, vtěleným Slovem pevně vsazené jakožto spásonosné dřevo stěžně do archy Církve. Slavíme-li o Vánocích narození Krista, slavíme příchod Bohočlověka – Vykupitele, který je tím nebeským vanutím osvobozujícím z pout rozkoší obětí kříže, pro kterou se rodí. A teprve tehdy, pokud se člověk lanem víry, naděje a lásky nechá připoutat ke kříži, tomuto stěžni spásy, může proplout stvořením, aniž by na něm ztroskotal, k přístavu věčnosti.
Pohleďme u Betlémských jeslí s pastýři, králi z východu a všemi zbožnými dušemi na cestu, kterou Kristus svým příchodem mezi nás nejen ukazuje, ale kterou nám i je. Vykročme po ní naplněni skutečnou křesťanskou radostí a proměňujme s Tím, který přišel obnovit celé stvoření, všechny dary nám dané v chválu Hospodinovu. Jen tak sobě i druhým můžeme vyprosit milost neustále více pronikat do hlubin tajemství své víry a vedeni Božím Slovem vidět očima víry svého Boha v jeslích, upoutaného na spásonosné dřevo kříže a na křesťanských oltářích.
Náš Pán Ježíš Kristus je jedinou Cestou, která vyvedla v dobách církevních otců pohany z bezcílného bloudění a vrátila jim smysl života, a ani z bezvýchodnosti bloudění moderního člověka jiná cesta nevede. Tato Cesta betlémská je onou vánoční radostí, bez které jsou ostatní radosti svátků prázdné a bezduché, a která jediná dává ostatním radostem Vánoc smysl.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX.
Informační leták č. 64 - prosinec 2005
Jaidhof, 26. října – sv. Evarista
Drazí věřící,
církevní rok začíná Adventem – časem kajícím. Církev nás tím vede k myšlence, že dílo vykoupení, v narození a triumfu Vykupitele radostné, je na této zemi cestou trnitou, bojem proti hříchům, zadostiučiněním za urážky našeho Stvořitele. Království Božímu bylo od počátku odpíráno, vnitřní útoky herezí, zneužívání církevních úřadů a jiné zlořády střídala vnější pronásledování Církve a tak tomu bude až do konce časů.
Advent, očekávání příchodu Páně, má být pro nás právě v těchto protivenstvích posilou tím, že se obrátíme z víru tohoto světa ke Kristu, k Jeho Církvi, k životu z víry. Ve světě, v kterém dnes žijeme, je to důležitější než kdykoliv předtím, neboť evropská duchovní kdysi civilizace se řítí volným pádem do morálních zvratků. Nenechat se strhnout tímto pádem vyžaduje sílu vzdoru proti smrtící bouři, sílu, kterou může dát jenom Kristus.
Dokud proud řeky podemílá strom na svém břehu, trvá to dlouho, ale jeho pád ku konci bývá rychlý. Útoky proti víře, destrukce katolické morálky a potlačování zdravého sebevědomí křesťanského národa jsou plody osvícenství, ideologie liberalismu a devastace obecné vzdělanosti. Místo vzdělaného, kulturního a na svoji víru a vlast hrdého katolíka zde máme model morálně zpustlého primitivního individua bez jakýchkoliv zábran, které je představováno jako nad předsudky zvítězivší hrdina moderního osvobození člověka.
Pád podemletého stromu je rychlý. Uvědomme si, co jsme před deseti, patnácti lety ještě považovali za nemožné, o čem si nikdo neodvážil veřejně mluvit a dnes je to smutnou realitou. A nebude už brzy skutečností to, o čem si dnes v určité naději myslíme, že to přijít nemůže?
Morálním zrcadlem toho, kam jsme dospěli, jsou nyní vysílaná „reality show“. Několik individuí bez morálky, která jsou ochotna vykonávat svoji potřebu a souložit před televizními kamerami se najde v každé společnosti. Ale že je možné bez jakéhokoliv veřejného odporu něco takového vysílat, že to velká masa sleduje a dalším to nevadí, je obrazem zvrácenosti hodnot naší doby. Navíc je vše doprovázeno mohutnou propagandou v denním tisku, odkud si člověk může utvořit představu o tom, co televize vysílá, aniž by se na to díval.
Svět, který nás obklopuje, však není a dle naší víry nesmí být důvodem k rezignaci, ale naopak je výzvou k boji po boku našeho přicházejícího Vykupitele. Jeho říše je na prvním místě personální, poté až skrze vládu nad společností může a má být i teritoriální. Kristus přichází vládnout všem, kteří Ho přijmou, byť by byli obklopeni mořem pohanským, jim dá jedinou pravou lidskou důstojnost synů Božích ve svém království, kde jsou jenom svobodní v lásce, kde není otroctví hříchu a pohana nevolníků Satanových. Boj po boku Kristově je sice namáhavý a bolestný, ale Jeho vítězství a porážka Jeho nepřátel jsou zcela jisté.
Obraťme se proto v Adventě k našemu Pánu, přijímejme Ho do svých kající láskou očištěných srdcí, aby On přijal nás za své spolubojovníky a vítěze navěky nepřemožené.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX.
Informační leták č. 63 - listopad 2005
Informační leták č. 62 - říjen 2005
Jaidhof, 10. srpna – sv. Vavřince
Drazí věřící,
růžencovou slavností začíná měsíc říjen jakožto měsíc posvátného růžence. Lidé tohoto světa ve smyslu od Boha odvráceného světa nemají pro posvátný růženec žádné pochopení, považují ho za jakousi senilní zbožnost, výraz osobní slabosti utíkající se k náboženským útěchám. Lidé tohoto světa oceňují umění prosadit se, být úspěšným, nahromadit majetek a ovládat druhé. K tomu užívají jakékoliv prostředky, jen když vedou k cíli, ať je to přetvářka, lež, podvody či samolibá propaganda. Věrnost a pravdivost jsou pak považovány za slabost a bláznovství. A právě tímto bláznovstvím v očích tohoto světa posvátný růženec je v duchu slov sv. Pavla: „My jsme pošetilci pro Krista (1. Kor. 4.10).“
Posvátný růženec je znamením věrnosti Božím zaslíbením. V patnácti desátcích vyznáváme hlavní události z díla vykoupení a prosíme, aby se nám hříšníkům dostalo skrze přímluvu Panny Marie na nich podílu. Tato slabost klečících před Bohem je silou této modlitby, silou naší víry, neboť nepochází od nás, nýbrž od všemocného Stvořitele. Proto posvátný růženec mohl přemoci přesilu tureckého loďstva u Lepanta, proto dal sílu k vítězství nad tureckými vojsky u Vídně. Tak dává dodnes těm, kteří se ho upřímně a věrně modlí, sílu k vítězství v bojích osobního i veřejného života.
Posvátný růženec je také znamením pravdivosti, opravdovosti. Vždyť jakou slávu tohoto světa, jaký náboženský obdiv získá ten, kdo se ve skrytu modlí růženec? Řečnické umění, zbožná gesta, náboženská propaganda, klamné chvály vnější zbožnosti, sebezalíbení ve vlastní rádobysvatosti, to vše ustupuje před rozjímavou, jednoduchou a přesto hlubokou modlitbou, kterou se modlí stejně prostý člověk i významný církevní či světský hodnostář.
A naplnění zaslíbení vázaných k modlitbě posvátného růžence, vyprošení žádaných milostí, nezávisí na známostech, podvodech, přetvářce, jak tomu bývá často ve věcech světských, nýbrž jen a pouze na upřímnosti, důvěře a lásce k našemu Pánu Ježíši Kristu, k naší nebeské Matce.
Milujme proto tuto krásnou modlitbu, která je naší útěchou v dobách protivenství, která je naší radostí v každém okamžiku našeho života.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX.
Modlitba sv. Efréma k Panně Marii:
Ó čistá a neposkvrněná, ó požehnaná Panno, Matko velikého Syna svého a Pána veškerenstva, vinou nedotčená, neporušená a svatá, naděje zoufalých a provinilých, Tebe oslavujeme, Tobě, milostiplná, dobrořečíme, která jsi Krista, Boha a člověka zrodila. Všichni před Tebou na tvář padáme, všichni Tě vzýváme a pomoci Tvé se dovoláváme: vytrhni nás, ó Panno svatá a neposkvrněná, ze všech pokušení ďábelských a ochraň nás před vší hrozící pohromou. Buď naší prostřednicí a přímluvkyní v hodině smrti a soudu, vysvoboď nás od budoucího a neuhasitelného ohně a od temnoty vnější a učiň nás hodnými slávy Syna Tvého, ó milá a laskavá Panno a Matko. Ty zajisté samojediná jsi naše nejbezpečnější a nejsvětější naděje u Boha, jemuž sláva a čest, chvála a vláda na věčné věky věkův. Amen.
Informační leták č. 61 - srpen a září 2005
Jaidhof, 31. května, Panny Marie Královny
Drazí věřící,
srpen je měsícem prázdninovým a i v liturgické oblasti po velkých svátcích na jaře a začátkem léta spíše měsícem klidným. Přesto na polovinu srpna připadá hlavní Mariánský svátek – Nanebevzetí Panny Marie. V průběhu církevního roku si připomínáme mnohými svátky různá privilegia a milosti Panny Marie, v tomto svátku však slavíme konečný triumf a vítězství Božské Matky, která byla po svém pozemském životě vzata, aby se po boku svého Syna stala Královnou nebes, nejdražší Matkou celé Církve a každého z nás, a i v nejtěžších křížích a zkouškách pomocnicí, útěchou, ochranou, radostí našeho srdce. Tím vším je právě proto, že je matkou. Panna Maria jako matka je také vzorem pro všechny křesťanské ženy jak v rodinách tak i v duchovním životě. A do té míry, do jaké křesťanské ženy Pannu Marii následují, zrcadlí v Církvi její lásku, jsou srdcem Církve.
V moderní době bohužel některé ženy nechtějí vzor Božské Matky následovat, a místo toho jako Eva sahala po plodu skrze nějž doufala být jako Bůh, natahují ruku po Kristově kněžství, chtějí být u oltáře Bohočlověkem – druhým Kristem. Nic nedbají na to, že kněžský úřad je otcovský a jako mimořádný nezasloužený Boží dar byl svěřen mužům.
Podíl na kněžském úřadě dávají všechny stupně kněžství. Ostiariát je pověření k péči o chrám Boží a o to, aby nikdo nehodný do něj nevstoupil. Lektorát dává pravomoc číst v rámci liturgie, především breviáře, určitá čtení. Exorcistát zmocňoval vykonávat některé exorcismy v rámci křestního ritu a pověřuje k předávání učení Církve v rámci katecheze. Akolythát je svěcení ministrantské, akolythé přináší vodu, víno a svíce k oltáři. Podjáhni se smí dotýkat konsekrovaných nádob a použitých korporálií, podjáhen čte epištolu – v rámci Mše sv. svědčí slovy apoštolů o Kristu a při obětování přilévá vodu do vína – naznačuje spojení křesťanské obce s Kristem. Vzhledem k přímé asistenci při mešní oběti je již vázán celibátem. Jáhen podává chléb a víno knězi k oběti, spoluobětuje s ním kalich, na místě Kristově hlásá slova Kristova čtením evangelia a v kázání vykládá nauku Církve. Kněžství v sobě uzavírá výše jmenované stupně svěcení, kněz je vlastním obětníkem na místě Kristově. Nositelem plnosti kněžství je biskup - nositel církevní jurisdikce a udělovatel všech svěcení.
Všechny stupně kněžství jsou podílem na kněžském úřadě a jako takové vyhrazeny mužům, žena nemůže být platně vysvěcena na žádný z těchto stupňů kněžství (viz. neomylné rozhodnutí papeže Jana Pavla II. „Sacerdotalis ordinatio“ o absolutní nemožnosti platného svěcení žen). Kdyby to mělo patřit k důstojnosti ženy, kdo více by je měl přijmout, než Panna Maria. Ale Panna Maria právě pro svoji dokonalost neusilovala znetvořit důstojnost svého mateřství ženy nedůstojnou simulací otcovství, byla a zůstala po boku Kristově nejprvnějším milujícím srdcem Církve.
Pohlédneme-li na nižší kněžská svěcení, vidíme, že některými službami u oltáře, ke kterým tato zmocňují, bývají pověřováni i laici. Týká se to především ministrantů a lektorů v rámci breviáře, pašijí, proroctví. Tito nemají sice podíl na kněžském úřadě, ale podílí se na kněžské službě. Proto ani zde nemohou liturgicky platně tyto služby vykonávat ženy. Pokud se o to pokouší, jedná se o liturgicky neplatný svatokrádežný pokus zmocnit se podílu na kněžské službě. Mnoho lidí si to dnes neuvědomuje, a nejhorší je, že některé dívky a ženy, které o to ani nestojí, jsou k tomu sváděny nekatolickými direktivami současné církevní hierarchie a pomýlenými kněžími.
Prosme tedy Pannu Marii, aby nám vyprosila pravou obnovu v Církvi a aby vrátila všem křesťanským ženám jejich skutečnou mateřskou důstojnost. Vždyť je to právě milující mateřské srdce, které nejen dnešní moderní společnosti, ale mnohdy už i křesťanským obcím tolik chybí.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX.
Informační leták č. 60 - červen a červenec 2005
Jaidhof, 26. dubna, sv. Petra Canisia
Drazí věřící,
o událostech posledních dní i o těch nadcházejících bych se mohl dlouze rozepsat, ale rozsah informačního letáku to nedovoluje. Proto jen několik myšlenek k těm nejdůležitějším z nich.
Smrt papeže Jana Pavla II. je smrtí našeho otce, který sice nebyl otcem dobrým a připravil, přes jisté světlé stránky svého pontifikátu (postoj k morálním otázkám, celibátu), Církvi mnohá ponížení. O jeho pontifikátu bylo již napsáno dost, další theologické a historické posouzení je předmětem příslušných vědních disciplín. Nyní nad jeho hrobem není čas lidských soudů, nýbrž čas synovské modlitby – soudí již Kristus sám. Nám soudit vnitřní pohnutky jednání nepřísluší a bojovat proti mrtvým není ani hrdinské, ani nepřináší čest, je spíše výsadou lůzy.
Volba kardinála Josefa Ratzingera – Benedikta XVI. za dalšího nástupce na Petrově stolci je lidsky viděno pokračováním pokoncilního kursu destrukce Církve. Benedikt XVI. je bezesporu člověk vzdělaný a systematičtější než jeho předchůdce, ale patřil k nejvýznačnějším modernistickým theologům na koncilu. Přes něj se do koncilních dokumentů dostala formulace „Církev Boží se nachází v Církvi katolické“ – „subsistit“. „Subsistit“, tato „iota unum“ modernismu je theologickým základem nekatolického ekumenismu, pilířem „pokoncilní církve“, tím, co odlišuje zásadně ducha „pokoncilní církve“ od Církve katolické. Josef Ratzinger jako prefekt Kongregace pro nauku víry tuto formulaci nejnověji hájil v Dominus Jesus, i když se jí snažil v určitých aspektech katolicky interpretovat. Zahalení modernismu do tradičněji působících interpretací, navenek uspořádané liturgie a klasičtějších ornátů je cestou k vytvoření modernistického „semiarianismu“, uchování bludu pod závojem zdánlivé katolicity. Jedovatý zápach bludů se šíří dál, ale není jasně vidět jeho zdroj. Jako nebyl v době arianismu cestou k obnově Církve semiarianismus, nýbrž návrat k jednoznačné a plné katolicitě, tak není dnes cestou k obnově Církve semimodernismus, „syntéza téze katolictví a antitéze modernismu“, nýbrž opět jako vždy v dějinách Církve pouze návrat k plnosti katolictví. „Duch Svatý vane kam chce“ a „u Boha není nic nemožného“, proto se v tomto duchu modleme za obrácení papeže Benedikta XVI., aby dostal světlo pravé víry a posílen hojnými milostmi vyvedl Církev ze současné hluboké krize.
Dále se chci zmínit o strůjcích nového evropského řádu, hovořím záměrně o novém řádu, neboť se nejedná pouze o tzv. euroústavu. Že se tento řád nekonečně vzdaluje křesťanskému pojetí Evropy je více než zřejmé. Zároveň je sdělovacími prostředky systematicky vzbuzováno mínění, že tento vývoj je nutný, jakoby předurčený a již na tom nelze nic změnit. Mezi katolíky, kteří ještě chápou, oč se jedná, se pak často šíří stoicko – fatalistické přesvědčení o nezbytnosti tohoto vývoje, o tom že bitva je již prohrána. A kdo je přesvědčen o své prohře, ten již předem prohrál, byť by měl všechny předpoklady zvítězit. Proto je nedílnou součástí strategie každé války snaha přesvědčit bojujícího nebezpečného protivníka o marnosti boje. Znepřátelené strany v každé moderní válce za tím účelem šíří různý propagační materiál přesvědčující bojovníky nepřátel o pro něj prohrané válce. Nejinak je tomu v boji duchovním. Ale složit zbraně, utéci z boje, bez boje se smířit s otroctvím je potupné a bezectné. Kdyby to udělali naši otcové ve víře – římští křesťané v dobách pronásledování, tak by nikdy nevznikla evropaká civilizace – civilizace křesťanská, stojící na síle a milosti našeho Vykupitele vzešlého z národa vyvoleného, podpírající nadpřirozenou katolickou víru přirozenou moudrostí řecké filosofie a římského práva. Křesťanská Evropa byla dobyta „ve zbroji Boží, opásáním pravdou, v pancíři spravedlnosti a obutí hotovosti pro evangelium pokoje, se štítem víry a přilbicí spásy“ (Ef. 6,14-17), krví mučednickou, odvahou vyznavačů, a jen tak může být i uchována.
25. června očekáváme s nadějí kněžské svěcení ctihodného pana jáhna ing. Jaromíra Kučírka. Následovat bude v Brně primice 2. července – svátek Navštívení Panny Marie. Tento svátek, zavedený roku 1386 pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna (původně na 28. dubna) je oslavou prvního vítězství Kristovi milosti v boji o spásu člověka. Při setkání Panny Marie se svatou Alžbětou byl v lůně svaté Alžběty Kristem její syn svatý Jan Křtitel očištěn od dědičného hříchu a naplněn hojnými milosti. Jako přináší Panna Maria svaté Alžbětě Vykupitele snímajícího z Jana Křtitele pečeť vlády knížete temnot, tak je i úkolem každého kněze v následování a s pomocí Matky Boží přinášet vždy a všude Krista, ať vhod, či nevhod. Tato cesta je, přestože vnitřně radostná, namáhavá a trnitá. Vyprošujme proto našemu novoknězi sílu Ducha Svatého , hojné milosti našeho Pána Ježíše Krista, ochranu Panny Marie a celého nebeského dvora, aby byl knězem věrným v milosrdenství a pravdě a takovým zůstal až do smrti, neboť není cti, není víry, není spásy tam, kde chybí věrnost našemu Pánu a Jeho neproměnné Církvi.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX.
Informační leták č. 58/2005
Jaidhof, 24. února, sv. Matěje
Drazí věřící,
sv. Řehoř Veliký říká ve svých homiliích: „Nesmí vás děsiti, že je v Církvi mnoho zlých a málo dobrých, neboť archa na vlnách potopy, jež byla obrazem této Církve, byla i široká v spodní části i úzká v horní; na vrcholku se dokonce zužovala až na míru jednoho lokte. A je třeba míti za to, že dole byli umístěni čtyřnožci a plazové, nahoře však lidé a ptáci. Byla široká tam, kde chovala zvířata, úzká, kde chovala lidi; neboť Církev svatá má zajisté hojnost lidí tělesných, nedostatek duchovních. Kde totiž snáší zvířecí mravy lidí, tam šíře otvírá svůj klín. Kde však chová ty, kdož jsou vedeni zájmem duchovním, tam se sice zvedá do výše, zužuje se však, protože jsou nečetní.“ Tato slova jsou pro nás varováním, abychom přes zasvěcení Kristu ve křtu svatém nepatřili k těm, kteří jsou sice věrní víře, ale svým chováním se podobají lidem tohoto světa, jsou „zvířaty“ na dně lodice Církve.
Křesťan musí být svědectvím Kristu nejen svoji vírou, nýbrž i tím, jak ji prezentuje, jak se chová. Náš Pán Ježíš Kristus nám předpověděl pronásledování, potupy ... Přesto je vždy třeba zachovat rozvahu, umírněnost, slušnost, nestávat se „zvířetem“, ztrácejícím kontrolu nad sebou. Křesťanští mučedníci svým vrahům sprostě nenadávali, nespílali. Naopak, modlili se za ně v trpělivosti a odevzdanosti do vůle Boží, a hovořili-li s nimi, tak jen proto, aby vydávali svědectví pravdám víry. Toto šlechtictví ducha je na místě i při obhajobě víry, katolické tradice. Jde o věc Kristovu, věc Církve. Smyslem diskuse na tato témata není někoho urazit, zasypávat nadávkami apod., ale ukázat na věc samu, pomocí teologických argumentů hájit pravdy víry a ne si pomocí silných řečí , šťavnatých nadávek a urážlivých ironií ulevit. Podobné projevy jsou spíše výrazem slabosti, vlastní ubohosti a katolické věci škodí.
Člověk tohoto světa jedná pudově, chce toho, koho považuje za nepřítele, očernit, znemožnit a najít na něm pokud možno co nejvíce špatného. Křesťan musí být naopak ve svých soudech milosrdný, korigovat sice falešné názory, ale každého, i nepřítele milovat a mít na paměti jeho věčnou spásu. Kristus v zahradě Getsemanské přivítal zrádného učedníka slovy: „K čemu jsi přišel, příteli“ ; tím dává ještě Jidášovi šanci k obrácení. Jidáš ji nevyužívá vlastní vinou a naplní se na něm slova Páně: „Já rozsoudím“.
Soud o vnitřním životě patří Kristu. Církvi pak byla dána moc soudu nad jejími údy v církevní hierarchii – papeži, biskupům a kněžím v pověření biskupem. Současný zvyk laiků vynášet soudy nad papežem, biskupy a kněžími není katolický, odpovídá modernistickému pojetí Církve v duchu laického hnutí „My jsme Církev“. Hříchy kléru nelze následovat nikdy, každý křesťan má povinnost zachovat provou katolickou víru, v tomto duchu upozorňovat na nebezpečí, byť pocházející od hierarchie. Nevěrnost části kléru však nedává nikomu právo přivlastnit si soudcovskou pravomoc, či vyjadřovat se o kléru hrubě nebo vulgárně. Klérus je ustanoven a povolán od Krista, Krista zastupuje a jím samým nebo řádně ustanovenými instancemi je souzen. Jasně to vyjadřuje požadavek Církve, uvedený ještě ve starém kodexu církevního práva, aby klérus nepodléhal světské, nýbrž církevní judikatuře.
Z výše uvedeného vyplývá, že je zásadní rozdíl v tom, zda o nepořádcích v Církvi hovoří biskup jako nositel řádného učitelského úřadu a kněží v jednotě s ním, nebo prostý věřící. Přesto vezmeme-li příklad našeho zakladatele Msgr. Marcela Lefebvra, vidíme, že jasně označil příčiny zla, ale hovořil o problémech v Církvi s bolestí, vždy kultivovaně, věcně a s povinným respektem k nositelům církevních úřadů. O co více to musí platit pro věřící. Místo toho někdy slýcháme a čítáme různé projevy laiků, kteří si vsugerovali učitelský úřad a mluví, jako by měli právo soudit celou Církev. Čím se stávají horší věci, tím velkoryseji je kritizují a místo bolesti nad zlem a utrpením Kristova mystického Těla cítíme z jejich projevů spíše pocit zadostiučinění. Věcnost a odbornost pak bývá vystřídána pivní theologií urážek, nadávek a osobní vševědoucné neomylnosti.
Svatý Řehoř zakončuje úvahu o arše slovy: „Na vrcholku pak se archa zužuje natolik, že měří jen jeden loket; neboť čím světější jsou lidé v Církvi, tím méně jich je. Na samém vrcholku pak dospívá až k Tomu, jenž se jako jediný člověk mezi lidmi zrodil svatý, aniž se s ním mohl srovnávati někdo jiný. Podle slova žalmistova stal se jako vrabec osamělý na střeše. Tím více tedy mají býti zlí snášeni, čím hojněji se vyskytují, neboť i na mlatě je málo zrní, jež je uchováváno v sýpce, a veliké kupy slámy, jež jsou spalovány.“ Prosme tedy v požehnaném velikonočním čase o posilu milosti, abychom ve svém křesťanském životě spěli neustále k Tomu, jenž je na vrcholku archy spásy a přes milost pravé víry svým chováním nesetrvávali v hlubinách „mravů zvířecích.“
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX.
