|
Jaidhof, 4. listopadu – sv. Karla Boromejského
Drazí věřící,
očekávání příchodu našeho Pána Ježíše Krista je očekáváním narození Krále, který od Otce přijal vládu nade vším stvořením. Kristus přijal krá-lovskou vládu i ve své lidské přirozenosti ve vtělení, a tak před Pilátem vyznal „jsem Král“ už zde na zemi, nikoliv „budu Král“ až na věčnosti. Ve své oběti završil však plnost své vlády tím, že z otroků hříchu učinil své služebníky a dal nám podíl na své vládě skrze naše vykoupení.
Království Kristovo však „není z tohoto světa“, Kristus je neobdržel od tohoto světa a nedobývá se prostředky tohoto světa. Naopak už tento svět je mu podřízen a musí mu sloužit. To Ježíš Kristus ukazuje již svým příchodem na svět. Rodí se jako Král pokoje a milosti, ve skromnosti betlémského chléva. Ale rodí se do tohoto světa a mocní tohoto světa Mu dle úradků Boží prozřetelnosti slouží: císař Augustus vypsáním sčítání lidu přivádí Svatou rodinu do betlémského chléva a skrze Heroda přes jeho nenávist se naplňují další proroctví o Vykupiteli.
Náš Pán Ježíš Kristus nám pak celým svým životem ukazuje, jak se Jeho království dobývá. První, nejdelší část svého života tráví ve Svaté rodině. Zde se učí i řemeslu a živí se poctivou prací. Tak i sociální království Kristovo začíná v rodinách, v křesťanských obcích, ve vedení řádného křesťanského života. Vláda Kristova není nějakou politickou ideologií, je to život podle naší víry v lásce ke všem bližním, i k těm, jejichž blízkost je nám těžko snesitelným křížem.
Na začátku svého veřejného působení se Ježíš Kristus čtyřicet dní modlil a postil na poušti. Bez modlitby a sebezáporů, bez nadpřirozeného směrování nelze budovat království Kristovo. Neboť toto království je cestou k věčné blaženosti a jeho síla a moc spočívá v milosti Boží. Vláda Kristova začíná tam, kde je přemožena vláda hříchu, což bez modlitby a křesťanské askeze není možné.
Poté Kristus volá apoštoly, učí je, vzdělává a vychovává. Aby apoštolé mohli hlásat evangelium, musí si nejprve osvojit učení víry a křesťanských mravů. Takto připravené je Ježíš Kristus posílá do celého světa, aby skrze ně všichni uvěřili, vytvářeli křesťanskou společnost a skrze ni vešli jednou do věčného království. Bez sociální vlády Ježíše Krista nad společností nemůže být na zemi nikdy pravý pokoj, bez boje o tuto vládu mečem víry, který Kristus přinesl, aby navrátil zemi službě Hospodinu. Vláda Kristova není možná bez víry, bez principů víry a sociální spravedlnosti, které musí prodchnout celý život společnosti. V tomto duchu napomínali papežové obzvláště od devatenáctého století k zajištění důstojných podmínek života pro všechny poctivé lidi, k vyplácení spravedlivé mzdy a varovali před vykořisťováním a zbídačováním národů. Obrátili se proti bezohlednému dravému kapitalismu, jehož duchovním otcem je protestantismus a judaismus, odsoudili také ideologie, které se pod záminkou pomoci pracujícím postavily proti Kristu – varovali přede všemi těmi, kteří mají na svědomí největší krveprolití dvacátého století. Nespravedlivé obohacování jedněch na úkor druhých je nekřesťanské, stejně jako vyvolávání nenávisti mezi národy a různými částmi společnosti. Smír je možný pouze v respektování Božího řádu. „Mír na zemi, tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze uskutečnit a upevnit, leč když bude nastolen řád ustanovený Bohem a když ho všichni budou mít v úctě“ (bl. Jan XXIII., Pacem in terris). Každý národ, každý člověk touží po vítězném míru. Jsou-li vítězi lidé tohoto světa, vytvářejí tyranii lidských ideologií, peněz, ponižování a zotročování druhých pro své zájmy. Jen vítězný mír Kristův může přinést křesťanské vlády, které budou vládnout ve službách věčného Krále, sloužíce Bohu a jim svěřeným národům.
Ježíš Kristus zakončil svoji pozemskou pouť obětí kříže pro spásu nás všech. Obětí završil své dílo a zasloužil sílu milosti k dobývání světa pro svoji vládu. Jsou to právě zbraně víry, kterými křesťané dobyli Římskou říši, „opásáni na bedrech pravdou, oblečeni v pancíř spravedlnosti a obuti na nohou hotovostí pro evangelium pokoje, se štítem víry k uhašení šípů nešlechetníkových, s přilbicí spásy a s mečem ducha, to jest slovem Božím“ (Ef 6, 14–17). Teklo mnoho krve mučednické, v pronásledování se církevní obce modlily za své pronásledovatele. Tento boj trval staletí, než přinesl dobře viditelné pozemské plody. Kdo však neviděli pozemského úspěchu, nic jim nebylo umenšeno v dosažení hlavního cíle Kristova příchodu – ve věčném oslavení.
Boj o království Kristovo není bojem politické vzpoury, vypovězením občanské poslušnosti, stranickými šarvátkami, vyvoláváním pouličních nepokojů. Boj o království Kristovo je boj o lidská srdce, jejich proměnění vírou a milosrdenstvím, boj o přijetí sladkého jha Kristovy milosti celou společností, aby bylo vše „obnoveno v Kristu“, zavládla „spravedlnost a mír“ a nastal „pokoj Kristův v říši Kristově“.
V touze po službě Králi slávy, jehož příchod předpověděli proroci, Krista v adventu očekávejme, Jemu přinesme své adventní oběti, abychom v Jeho příchodu přijali službu Jeho království a zůstali jí po celý život věrni, bez ohledu na to, zda uvidíme Jeho vládu v jednotlivých srdcích, rodinách, v křesťanských obcích či v celém národě a v obnovených křesťanských zemích.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
VE JMÉNU OTCE I SYNA † I DUCHA SVATÉHO. AMEN.
Drazí věřící,
blíží se měsíc listopad a Dušičky, tj. památka všech věrných zemřelých, a proto považuji za užitečné připomenout skutečnost smrti, pravdu víry o očistci a také potřebu modlitby za ubohé duše, které v očistci trpí.
V den památky Dušiček 2. listopadu až do 8. listopadu nás svatá Církev zvláště vybízí k modlitbě za duše v očistci a poskytuje každý den možnost získání plnomocného odpustku pro tyto duše zemřelých. Tato výzva Církve nás nejen upomíná na naši povinnost křesťanské lásky k ubohým duším v očistci, ale přivádí nás rovněž k myšlence na poslední věci člověka vůbec, i k myšlence na naši vlastní smrt a na to, co po ní bude následovat. Melancholické, mlžné podzimní počasí a příprava přírody na zimní odpočinek tento stav mysli ještě podtrhují.
Pro většinu lidí je myšlenka na smrt a poslední věci spíše nepříjemná, nás křesťany nevyjímaje; smrt představuje totiž oddělení duše od těla a tím také konec našeho pozemského života. Strach ze smrti je tudíž něco zcela přirozeného a pochopitelného. Co však může být překvapivé, je skutečnost, že i my křesťané navzdory naší víře máme obvykle tento strach. Cožpak nevíme, že smrt nepředstavuje definitivní konec, nýbrž jen přechod z pozemského do věčného života? Nevíme snad, že naše pravá vlast není zde na zemi, ale právě mimo tuto zem, totiž v nebi? Není nám snad jasné, že pravého štěstí nemůžeme dosáhnout v tomto, pozemském životě, ale teprve po smrti? Dokonce ani smrt našeho těla není definitivní, ale je srovnatelná se spánkem, ze kterého naše tělo znovu probudí náš Pán Ježíš Kristus při svém druhém příchodu na konci světa. To všechno samozřejmě víme teoreticky, ale problém spočívá v tom, že jsme často příliš závislí na pozemských věcech a uvažujeme příliš málo nadpřirozeně. Čeho se vlastně na smrti bojíme? Vedle obavy z neznámého průběhu našeho umírání míváme obvykle ještě další dva druhy strachu:
- za prvé: strach, že budeme muset opustit lidi a věci, které máme rádi, a
- za druhé: strach z toho, že staneme před Božím soudem se všemi
svými závislostmi, nedokonalostmi a hříchy.
Naproti tomu se velcí světci často na smrt skutečně těšili, protože si přáli co možná nejdříve opustit toto slzavé údolí a konečně spočinout v Boží náruči.
Bohužel ale existují také křesťané, kteří jsou křesťany sice podle jména, kteří však jako křesťané vůbec nežijí, ale jsou otroky neřestí a pozemských rozkoší. O takových nešťastnících píše sv. Pavel „s pláčem“ v epištole k Filipenským, že to „jsou nepřátelé kříže Kristova, jichžto konec jest zahynutí, jichž Bohem jest břicho a sláva v hanbě jejich, těch totiž, kteří myslí na věci pozemské“. Pro takové lidi znamená smrt katastrofu, která jim vezme všechno příjemné, katastrofu, která je může naplňovat oprávněným strachem z trestající Boží spravedlnosti.
Skutečný křesťan však i při dovoleném užívání pozemských věcí má a musí usilovat o pravé a věčné štěstí, které na něho čeká v nebi. Proto se na tomto světě snažme o to, za co se modlí i svatý Pavel v dnešním úryvku epištoly k Filipenským, totiž abychom „schvalovali věci lepší … (a) byli čisti a bez úhony ke dni Kristovu (totiž k soudnému dni), naplněni jsouce ovocem spravedlnosti skrze Ježíše Krista ke slávě a chvále Boží“.
Milovaní v Kristu, zamysleme se nyní krátce nad situací ubohých duší v očistci a pokusme se z této úvahy načerpat užitek pro náš duchovní život, abychom se mohli lépe připravit na svou vlastní smrt a nemuseli z ní mít strach.
Duše v očistci mají ve srovnání s námi, kteří žijeme ještě na tomto světě, jednu velkou výhodu na jedné straně a jednu velkou nevýhodu na straně druhé. Jaká je jejich výhoda? Duše v očistci už vědí s jistotou, že jsou zachráněny, spaseny. Vědí, že unikly peklu. Na rozdíl od nich my na zemi takovou jistotu až do své smrti nemáme – a to je právě jeden ze zmiňovaných důvodů lidského strachu ze smrti. Dušičky již prodělaly onen přechod z tohoto světa na onen svět, ale prozatím nedospěly ke svému konečnému cíli, kterým je Bůh sám a blažené patření na Něho. Co je ještě zadržuje v tom, aby se vrhly do náruče Boží? Jsou to poskvrny, kterých se dosud nezbavily – konkrétně ještě neodpuštěné lehké hříchy a nevykonané časné tresty. Protože s absolutní Boží svatostí a dokonalostí je cokoliv nečistého nebo poskvrněného neslučitelné, musejí se duše všech těchto poskvrn bolestě zbavovat v očistcovém ohni, tj. musejí snášet časné očistcové tresty. Přitom jsou sžírány nesmírnou touhou po Bohu. Vědí totiž nyní naprosto jasně, jak velký, krásný a lásky nejhodnější je Bůh, ale ony jsou od Něho stále ještě oddělené, nesmějí Ho vidět tváří v tvář a z tohoto pohledu se radovat. Právě toto čekání v nenaplněné touze po Bohu působí těmto duším největší bolest.
A v tomto stavu mají dušičky ve srovnání s námi jednu velkou nevýhodu: nemohou samy sobě jakkoliv pomoci, nemohou samy svoje utrpení za tresty zkrátit nějakými záslužnými skutky, nýbrž jsou zcela odkázány na cizí pomoc, a sice na naše modlitby a oběti. Doba pro získávání zásluh totiž okamžikem smrti končí. Buďme proto milosrdní a mysleme často na tyto trpící, nejen v nastávající dušičkové době, ale po celý rok. Tato služba lásky bude navíc užitečná koneckonců i pro nás samotné: čím dříve totiž přijdou dušičky do nebe, tím dříve za nás mohou u Božího trůnu účinně orodovat.
Jak uvažují ve své situaci duše v očistci? Zcela jinak než běžní křesťané na zemi. Ony totiž vědí velmi dobře, proč trpí: kvůli tomu či onomu hříchu nebo nevěrnosti, pro nedostatek lítosti či pokání, kvůli své závislosti na stvořených věcech. Protože někdy hledaly spíše sebe než Boha, jsou teď na určitou dobu o společenství s Bohem připraveny. Vidí, jak byly bláhové, když dávaly přednost jiným, tak nepatrným nebo jen zdánlivým dobrům před pravým, nejvyšším Dobrem.
Jak velmi potřebujeme tento (zcela objektivní) způsob uvažování v našem pozemském životě! Prosme tedy Pána Boha o milost, abychom si osvojili toto blahodárné smýšlení, jaké mají dušičky v očistci. Prosme o to, abychom měli takovou touhu po Bohu, že pro nás nebude na zemi žádná oběť příliš velká, že se staneme pravými „přáteli Kříže Kristova“. Tak můžeme spojit způsob myšlení duší v očistci s výhodou, kterou máme na rozdíl od nich, totiž s výhodou jednat záslužně, a budeme moci konáním skutků lásky získávat bohaté zásluhy pro náš věčný život. Jestliže se nám to opravdu podaří, potom už se vůbec nemusíme znepokojovat pro naši nevýhodu oproti dušičkám, totiž kvůli nejistotě ohledně naší věčné spásy, neboť potom budeme s pomocí Boží a za přímluvy Panny Marie na nejlepší cestě do nebeské vlasti. Amen.
POCHVÁLEN BUĎ PÁN JEŽÍŠ KRISTUS!
Jaidhof, 21. září – sv. Matouše
Drazí věřící,
návštěvy hřbitovů v dušičkovém měsíci listopadu nás upomínají na poslední věci člověka. Smrti se nevyhne nikdo, i když smrt přichází různě – někdy plíživě a postupně, jindy zase člověka překvapí tak, že nemá ani čas vzít ji ještě zde na zemi na vědomí. Modlíme se sice, aby nás Bůh od náhlé a nenadálé smrti ochránil, ale čas na pokání je milost a nemusí se jí dostat každému. Pokud někdo opovážlivě žije v hříších, nesnaží se o nápravu a promrhává tak čas, který je nám Bohem zde na zemi dán, není vůbec jisté, zda dostane příležitost na konci života. Trestem za aroganci hříšníka může být i to, že někdo zemře v aktu hříchu se vztyčenou pěstí proti nebi, a takto je povolán, aby vydal počet ze svého života. Mnozí z těch, kteří lehkomyslně odkládají pokání až na stáří, si pak na hříchy zvyknou, najdou v nich zalíbení, pročež si je začnou omlouvat a v umírání se od Boha odvrací. Nevíme dne ani hodiny, jak nás varuje i evangelium v podobenství o nevěrném správci.
Naše hřbitovy jsou neustále více jícnem pekelným, kde čekají těla zavržených na svůj trest po vzkříšení a spojení s již odsouzenou duší. Těla lidí umírajících ve svém bezvěrectví, v sebezbožštění heretiků, v konkubinátech katolíků vydávaných za civilní manželství, anebo ani ničím nemaskovaných, lidí oddaných mamonu, moci a rozkoším tohoto světa, katolíků neplnících své povinnosti vůči Bohu a Církvi, kléru rozvracejícího Církev, nevěrného a bezbožného, a mnohých dalších služebníků hříchu proměňují hřbitov v místo hrozné, místo odsouzení a bránu zavržení.
I dříve křesťanské hřbitovy – místo očekávání a naděje pro věčnost – dostávají podobu místa soudu a zatracení. Znamení víry na pomnících nahrazují banality, nic neříkající ornamenty a znamení nevěry. A varovný hlas Církve ve společnosti téměř utichl.
Kdo je stavitelem těchto nových cest věčnosti? Svobodozednářský liberalismus a modernismus, který víru akceptuje jako výraz vnitřní touhy člověka, ale nikoliv jako přijetí řádu daného celému stvoření Stvořitelem. Pro modernismus je víra imanentní a zavazuje pouze podle přesvědčení. Z tohoto vyplývá nauka o náboženské svobodě, protože i člověk subjektivně přesvědčený o dobru své víry její pravost nemůže dle učení modernistů objektivně prokázat a musí tedy i ostatní náboženství respektovat jako hodnotná. Důsledkem této nauky je laicismus států majících s vírou neslučitelné zákony, jako by ve stvoření byly oblasti autonomní, které nemusí Boží zákony respektovat. Tak nejvyšší hodnotou pro modernisty není Bohem zjevená pravda, nýbrž vzájemný respekt všech náboženství tvořící lepší zítřky lidstva. Tyto názory korespondují s myšlenkami svobodného zednářství, které sice žádá od členů lóží víru ve vyšší bytost, ale zároveň uznání principu náboženské svobody pro všechny. S touto podmínkou mohou být členy lóží bez rozdílu křesťané různých denominací včetně katolíků, muslimové, judaisté atd.
Církev nauku o náboženské svobodě vždy odsuzovala, neboť je v přímém rozporu s učením evangelia. Ani jednotlivec, ani žádné lidské zřízení nemůže mít totiž legitimní právo konat proti Božímu řádu – hřešit, hříchy schvalovat a ke hříchu vychovávat.
Až kardinál Bea, osobní zpovědník Pia XII., při přípravě II. vatikánského koncilu předložil proti návrhu dekretu „O náboženské toleranci“ kardinála Ottavianiho svůj návrh dekretu „O náboženské svobodě“. Výstižně by se tento návrh, který svojí podstatou odpovídá koncilem schválenému dekretu „O náboženské svobodě“, mohl jmenovat „Dekret o zařazení katolické církve do svobodozednářských plánů na vytvoření archy světových náboženství“. Po jeho přijetí koncilem o něm řekl teologický poradce Josef Ratzinger, žel Bohu pochvalně, ale zcela výstižně, že se jedná o „Antisyllabus“. Syllabus totiž obsahuje z velké části odsouzení nauk, útočících na vládu Krista Krále nad společností a odmítajících povinnost celého stvoření včetně států sloužit Stvořiteli.
Nauka o náboženské svobodě se stala pilířem pontifikátu Pavla VI., Jana Pavla II. a Benedikta XVI., kteří se uvnitř Církve každý svým způsobem snaží uchovat určitou katolickou identitu, ale navenek vzdávají úctu ostatním náboženstvím. Nejedná se již o rozumnou toleranci falešného vyznání za účelem vyvarování se konfliktů a umožňující spolupráci jednotlivců i národů alespoň na základě přirozeného zákona, spojenou s misijní snahou vést veškerenstvo skrze hlásání plnosti zjevené pravdy ke spáse, nýbrž o snahu klanět se Bohu i démonům.
Výrazem této nové víry je i nový mešní řád, který byl vytvořen jako ekumenický, jak dosvědčuje jeho tvůrce Mons. Bugnini, sám člen zednářské lóže, ve svých pamětech. Důsledkem koncilu a nového mešního ritu je náboženský indiferentismus, duchovní ireneismus a vzdání se snahy „vše obnovovat v Kristu“, jak o to usiloval papež pravého pokoje sv. Pius X. Současní hierarchové se naopak snaží přetvářet Církev ve stavební materiál pro archu všech náboženství a budují tak bránu do propasti pekelné.
Kdo se na destrukci Církve nechce podílet, musí se vzdát smýšlení koncilu a jeho liturgického výrazu – nového mešního ritu. Kdo se k tomuto nakonec neodhodlá, nemůže si uchovat věrnost plnosti katolické víry a být služebníkem Kristova království, nýbrž zůstává dělníkem nového světového řádu a pomocníkem při bourání chrámu sv. Petra, jak to popisovala ve svých viděních Anna Kateřina Emmerichová.
Naší povinností je zůstat věrnými Církvi a vydávat svědectví o pravdě „vhod i nevhod“. Musíme se také modlit za obrácení Říma, neboť pouze papež může vrátit Církvi víru, klíči sv. Petra otvírat duším brány věčnosti a z našich hřbitovů opět učinit pro co nejvíce duší místa naděje.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Odpustky pro zemřelé
Od 1. do 8. listopadu lze získat plnomocné odpustky pro duše v očistci návštěvou hřbitova spojenou přinejmenším s vnitřní modlitbou za ně.
2. listopadu lze získat tytéž odpustky při návštěvě kostela nebo veřejné kaple, pokud se tam pomodlíme na úmysl Sv. otce Vyznání víry a Otče náš.
K tomu musí být splněny řádné podmínky pro plnomocné odpustky:
- sv. zpověď do osmi dní předem nebo potom (stačí jedna pro více odpustků);
- sv. přijímání (nejlépe v den získání odpustků, ale stačí i jiný den; pro jeden plnomocný odpustek je nutné jedno sv. přijímání);
- modlitba na úmysl Sv. otce;
- zřeknutí se dobrovolné náklonnosti ke každému, i lehkému, hříchu;
(předepsané modlitby je nutno, není-li uvedeno jinak, se modlit ústně).
Denně lze získat pouze jeden plnomocný odpustek, který lze buď formou přímluvy přivlastnit konkrétnímu zemřelému, nebo dle Božího úradku obecně duším zemřelých.
Jaidhof, 8. září – Narození Panny Marie
Drazí věřící,
růžencový měsíc říjen je pro nás nejen časem vyprošování si nových milostí a zvýšené horlivosti v úctě k Matce Boží, nýbrž i měsícem vděčnosti a poděkování za všechny udělené dary. Panna Maria je tou, která vede své dítky ke svému Synu, k věrnosti Jeho Církvi a k oltáři Páně – k mešní oběti. V současné církevní krizi není vůbec samozřejmé uchovat si integrální katolickou víru, mít možnost obrátit se na katolicky smýšlejícího a působícího kněze, účastnit se katolickým způsobem sloužené Mše sv. Všechny tyto nesmírné milosti nám zůstaly uchovány. Naší vlasti víra nebyla nikdy zcela vzata ani vnitřními, ani vnějšími nepřáteli Církve. V době, kdy v Čechách a na Moravě dožívali poslední římské liturgii věrní kněží, začalo působit v Praze a posléze v Brně naše Kněžské bratrstvo, kontinuitu liturgie uchovali i řeckokatoličtí kněží, a tak obětní oltář Páně „v našich vlastech slovanských nikdy neuhasl“. Letos byl vysvěcen náš třetí český kněz. Mši sv. budeme od října sloužit již na čtyřech místech naší vlasti a vidíme i to, že o neporušenou římskou liturgii projevují zájem i další kněží.
Okolo mešních oltářů se shromažďuje neustále více věřících, mezi nimi mnoho rodin s dětmi, které, budou-li správně ve víře vychovány – a to je naší vážnou povinností –, se stanou budoucností našeho národa. V našich kaplích našli věřící domov, v němž vytvářejí pod vedením kněze duchovní rodinu. Jen tak si lze uchovat katolického ducha a zůstat věrnými plnosti víry, protože Kristus nezaložil Církev jako množinu nezávislých individuí, nýbrž jako hierarchickou společnost. Ti, kteří naopak kapli považují pouze za automat na svátosti, nejsou ochotni se podřídit žádné církevní autoritě a utvářejí svůj život pouze podle svých náboženských pocitů, končí zpravidla tragicky: i toho jsme žel Bohu někdy svědky. Všichni také nepochopili podstatu současné krize, která má příčinu v II. vatikánském koncilu, v novém mešním řádu a modernismem v různé míře prodchnuté hierarchii v čele s papežem, jež obé nadále propaguje a obhajuje. Vůči nim platí katolické „hříchy nenávidět, hříšníky milovat“, a proto se modlit za jejich obrácení k plnosti víry. To byl vždy postoj našeho zakladatele Msgr. Marcela Lefebvra. Kéž by vyprosil všem pochopení svého díla a pokračování v něm.
Že jsou všechny výše zmiňované milosti spojeny s námahami a osobními oběťmi, je pro katolíka samozřejmé, a ani cesta za mešní obětí našeho Pána, byť na druhý konec republiky, není srovnatelná s utrpením Kristovy křížové cesty na Kalvárii pro naše vykoupení. Věrnost v námahách cest, hledání místa pro Mši sv. a další jsou nejen naší elementární povinností, ale také nás přibližují námahám Kristova pozemského života a v Jeho velkorysosti jsou pro nás zdrojem milostí, za což musíme být v první řadě vděčni. Tyto lidsky viděno nepříznivé podmínky působí také očistně na naše smýšlení, člověk musí pochopit, o co při uchování víry jde, co je podstatné. Uchování tradice není totiž bojem o střih ornátů, třásně, krajky a restaurování červotočem provrtaných barokních andělíčků, nýbrž bojem o uchování jediné cesty ke spáse duší – mostu plnosti Kristovy víry spojujícího nás s věčností. Bez záchrany tohoto mostu ztrácí vše pozemské smysl, bez záchrany tohoto mostu by se i naše vlast proměnila v údolí smrti. Křesťanská kultura, umění a krásné stavby chrámů mají smysl pouze tehdy, jsou-li prostředkem k vyjádření víry a oslavy Boží. I pro křesťana je ale určitým nebezpečím nevidět v nich prostředek, nýbrž cíl.
Plnost víry, kterou uchoval náš zakladatel Msgr. Lefebvre, nám umožňuje řádný křesťanský život. To je naše povinnost a náš úkol – řádným křesťanským životem vydávat svědectví o Kristu. Kristus po nás nežádá konat velkolepé věci, obrátit Řím, spasit celý svět a ukončit církevní krizi. To je v rukou Božích, za to se musíme modlit, ale nelze si to nějakým nezřízeným aktivismem vynutit. Kdo se o něco takového snaží, je neustále zklamáván, protože na to nemá ani dost sil, ani milosti spojené jedině s posláním od Boha. Máme ale dostatek milosti na to, abychom nyní každý na svém místě plnili své povinnosti – v domácnosti, v zaměstnání, v kapli. V této službě Kristu nalezneme jedinou skutečnou radost, v této službě můžeme posvěcovat svůj život a splnit svůj úkol před Bohem a Církví. Tato cesta nás vzhledem k velikému daru poznání plnosti pravdy zavazuje. Buďme tedy za ni vděčni a nenechme se z ní svést příliš lidskými představami, byť pod rouškou zbožnosti.
Od října se bude na apoštolátu v Českých zemích spolupodílet náš novokněz P. Aleš Hakl. Převezme pod svou kompetenci nové mešní centrum ve východních Čechách a dále bude vypomáhat jedenkrát měsíčně ve Frýdku-Místku. Brno, Praha a Frýdek-Místek zůstávají pod mou přímou kompetencí a zároveň mi v autoritě představeného distriktu P. Trutta zůstala svěřena zodpovědnost za veškerý apoštolát v Českých zemích. V Brně, Praze a Frýdku-Místku se tedy věřící ve svých záležitostech (např. křty, sňatky, přání a stížnosti týkající se společenství věřících atd.) budou dále obracet přímo na mne, ve východních Čechách na P. Hakla. Proti jeho rozhodnutím se lze odvolat u mne, proti mým pak u P. Trutta.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Jaidhof, 15. června, sv. Víta
Drazí věřící,
v květnu jsme se z médií dozvěděli, že dohodou o správě katedrály mezi Církví a státem končí „spor o katedrálu“. Brzy poté stáhly Svatovítská kapitula a Kapitula Všech Svatých žalobu u Ústavního soudu týkající se určení vlastnictví církevních objektů v areálu Pražského hradu.
Aniž bych se zabýval tím, jak nezodpovědně někdy nakládají koncilní sektáři s majetkem Církve a zda by v takové situaci vydání majetku těmto lidem bylo ku prospěchu Církve, chci se přesto z hlediska morálního k otázce „katedrály“ vyjádřit.
Předně se nejedná pouze o katedrálu, ale o celý církevní majetek v areálu Pražského hradu. Tento majetek skutečně „financovali občané a království“, jak tvrdí nepřátelé Církve ve svém právním stanovisku, ale katoličtí občané a katolický stát, ke službě Boží, a logicky byl tento Boží majetek ve správě katolické církve – obou kapitul. Před státem platily proto kapituly za zákonného vlastníka.
V dějinách byla moc nad katedrálou (opomenu-li spontánní rabování husitské) upřena Církvi dvakrát. Poprvé kalvinistickou lůzou v čele s tvrdým germanizátorem protikrálem Fridrichem Falckým, která tento skvost barbarsky zdevastovala a vyloupila, přičemž potupila i hroby českých králů a světců. Podruhé to bylo v roce 1954, kdy zločinní bolševici v čele s Antonínem Zápotockým celý církevní majetek na Pražském hradě „vyvlastnili“ – tedy uloupili. Pro církevní obřady bylo od té doby nutné půjčovat si poníženě klíče od Správy Pražského hradu.
Při zlepšení poměrů po roce 1620 byl církevní majetek na Hradě vydán právoplatnému vlastníkovi a spravován opět ke cti a chvále Boží. Po roce 1989 se zdálo samozřejmé, že bolševiky uloupený majetek bude vrácen, ale místo toho se držitel uloupeného přes své distancování se od komunistické minulosti lupu nechce vzdát dodnes. Ale loupit a zadržovat uloupené je mravním podílem na tomtéž zločinu, v tomto případě svatokrádeže. Proto postoj k vlastnictví katedrály je signálem, že přes vnější proklamace v naší zemi stále vládnou pohrobci Zápotockého a jeho soudruhů let padesátých. Touto mentalitou je prodchnuta nejen politická levice, ale i většina tzv. pravice, a žel Bohu se s ní smiřují i církevní hodnostáři. Ale církevní hodnostáři jsou před Bohem pouze správci církevního majetku, obzvláště kostelů, nikoliv vlastníky, a proto mají povinnost hájit práva Církve. Z církevního pohledu bych pochopil uzavření dočasné smlouvy o správě katedrály, než bude věc vlastnictví uvedena do souladu s právem, ale způsob informování o dohodě o správě katedrály a stažení žaloby u Ústavního soudu takovému řešení nenasvědčují.
Za komunistů se s jistou nadsázkou říkávalo: „Každá změna v socialismu je změna k horšímu.“ Pokud pozorujeme koncilním liberalismem zachvácenou českou Církev a kroky našich hierarchů v posledních dvaceti letech, tak mne napadá, že v podstatě platí totéž. Bůh nám svým dopuštěním ukazuje, že pokud se bloudící synové Církve nevrátí k plnosti víry, katolicky udělovaným svátostem a k duchovnímu boji o spásu duší „opásáni na bedrech pravdou, oblečeni v pancíř spravedlnosti a obuti na nohou hotovostí pro evangelium pokoje, se štítem víry k uhašení ohnivých šípů nešlechetníkových, s přilbicí spásy a mečem Ducha, to jest slovem Božím“ [Ef 6,14–17], nelze od nich přes jisté zdánlivě pozitivní kroky očekávat žádné konzistentní dobro.
Hlavním zájmem Církve nesmí být otázky majetku, Církev musí pracovat na díle spásy, k čemuž má posledních dvacet let plnou svobodu. Ale přesto nelze loupež toho, co jest Boží, kamuflovat líbivými politickými prohlášeními, byť by pravdivé stanovisko vedlo nakonec k definitivní ztrátě uloupených pozemských statků. Láska Boží nás totiž zavazuje říci: Pokud zadržujete, co je Božího, co pochází ze svatokrádeže, pokud s tímto souhlasíte, svoláváte na sebe Boží trest. Církev i bez jediného pozemského domu zůstane věrna svému úkolu vést duše ke spáse, ale tomu, kdo se podílí na svatokrádeži, zůstává cesta spásy uzavřena.
Sv. Pius X. při francouzských událostech řekl: „Naší úlohou je bránit zákon Boží. V ohledu k Církvi, která je založena Kristem, nás nemůže žádná pozemská moc nutit zříci se jejích práv, která jsou nezcizitelná.“
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Jaidhof, 27. dubna, sv. Petra Kanisia
Drazí věřící,
začátek léta nám opět přináší velké svátky pro celou Církev i pro náš národ. Budeme slavit mimo jiné sv. Jana Křtitele, sv. Petra a Pavla, sv. Prokopa a sv. Cyrila a Metoděje, mučedníky i vyznavače. Přes různorodost jejich charakterů a působení je společným jmenovatelem jejich života svatost. V čem spočívá svatost, kudy vede cesta ke svatosti?
Každý národ má své hrdiny, které oslavuje za jejich činy. K hrdinství patří přemožení nepřátel či slavné skutky pro vlast apod. Při obětování sebe sama, vydání se do nebezpečí pro hodnoty vyšší, než je život jednotlivce. U hrdiny hovoříme o lásce k vlasti, ke svému národu nebo k určitým hodnotám. Aby šlo o hrdinství, musí jít o hodnoty pozitivní. Obětí vlastní blbosti a ne hrdinou by byl ten, kdo by svůj život riskoval či obětoval pro věci malicherné či v neschopnosti ovládat se by se nemoudrým jednáním zbytečně vrhal do tenat nepřátel. Hrdinství může být projevem už přirozené ctnosti a lásky k přirozeným hodnotám a jako takové je dobrem.
Svatost na rozdíl od hrdinství je vždy projevem nadpřirozeného života v lásce k Bohu a pro tuto lásku láskou k bližním. Světec přemáhá nejprve sám sebe, své náklonosti, touhy a dobra pozemská neužívá ke svému oslavení, nýbrž dává je plně do služeb Bohu, a jsou-li překážkou této služby, tak se jich raději zříká. Základem svatosti je tedy přemožení sama sebe, a nikoliv přemožení nepřátel nebo vnějších nebezpečí. Svatost se na rozdíl od hrdinství může jevit lidem tohoto světa jako slabost, protože její síla přemáhající člověka hříchu ve vlastním nitru světce bývá zpravidla zrakům lidí dlouho skryta.
Díla svatých za jejich života se často zřetelně neodlišují od jejich současníků, někdy se zdají marná. Velikost působení světců však září dějinami a jejich díla se skvějí ve své slávě po staletích. Takto září neustále jasněji i dílo sv. Cyrila a Metoděje, sv. Václava, sv. Prokopa a našich ostatních národních světců, milosti, které našemu národu zprostředkovali za svého života a které nám vyprošují z nebeských výšin. Tím, že posvětili sebe samy a obětovali se službě svému Pánu, přivedli k němu i ty, kteří jim byli svěřeni a které milovali láskou Spasitelovou. A právě v tom je hledati důvod, proč náš poměrně malý a v dějinách až na pokraj své existence zkoušený národ vždy nakonec dostal milost a sílu k vnitřní i vnější obnově.
Na životě zbožného Joba vidíme, že milosti přinášejí zkoušky, ale v pravém duchu snášené zkoušky jsou základem Božího požehnání. Tak i zkoušky dnešních časů nejsou automaticky cestou do záhuby, mohou být naopak zárodkem nebeských milostí, pokud se najdou ti, kteří se budou snažit jít cestami našich světců. To ovšem předpokládá pevné přilnutí k Bohu, neztratit naději, přijímat vše dobré, byť nedokonalé, v duchu naší víry, trpělivě znovu a znovu ukazovat cestu z temnot těm, kteří bloudí, a vše poroučet Božskému Srdci našeho Vykupitele. K tomu však nestačí duch světského hrdinství, sám sice dobrý, ale toužící po viditelném vítězství; k tomu je třeba „zapřít sám sebe a nést Kristův kříž“, usilovat o cestu svatosti, po níž přichází skrytě vítězství milosti bez světských ovací.
Začátkem července budeme putovat na Velehrad a na Sázavu a v září do Staré Boleslavi. Na těchto památných místech nezapomínejme na prosbu o milostnou posilu, abychom zůstali věrni dědictví našich duchovních otců. Modleme se za kněžská a řeholní povolání, neboť bez dělníků vinice Páně pustne a zarůstá trním bezbožnosti a bodláčím neřesti. Prosme také za dobré katolické rodiny s mnoha dětmi, protože národ, který nemá lásku k životu a ve svých dětech nepředává své požehnání do budoucnosti, proklíná sám sebe sudbou smrti.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Jaidhof, 2. dubna, středa po neděli Smrtelné
Drazí věřící,
v tomto letáku otiskuji část rozhovoru P. Fuentese se sestrou Lucií. V mariánském máji je to jistě vhodné téma k zamyšlení a inspirace k modlitbě za obrácení a posvěcení kněží a řeholníků a za pravou křesťanskou obnovu Ruska, s níž Panna Maria spojuje záchranu v naší bezbožné době.
Koncem května nás čekají volby do poslanecké sněmovny, proto si dovolím připomenout katolické principy účasti ve volbách.
1/ Pokud kandiduje ve volbách strana, která zastává v politice katolické principy, je ve svědomí každý katolík vázán účastí ve volbách a volbou této strany.
2/ Pokud taková strana nekandiduje, tak volíme menší zlo – tedy stranu, která hájí alespoň elementární mravní principy přirozené morálky, umožňuje svobodné působení Církve a garantuje stabilitu a rozvoj státu. A i pokud neexistuje strana, která v plnosti zastává všechny tyto zásady, snažíme se volit stranu, která alespoň co nejvíce ty nejpodstatnější zásady hájí. Je to otázka zvážení a nelze vždy jednoznačně říci, která strana tyto požadavky nejlépe splňuje.
Volba menšího zla je možná i v případě, pokud případná katolická strana nemá žádnou naději na úspěch.
Ani o volbě menšího zla nelze říci, že by člověk touto volbou ve svědomí vázán nebyl.
3/ Strany postavené přímo na proticírkevních ideologiích (marxismus, nacismus etc.) je katolíkovi zakázáno volit pod těžkým hříchem, byť by pro něj bylo vítězství takové strany nějakým způsobem výhodné (zvýšení důchodu, sociální dávky etc.).
Z těchto principů je zřejmé, že Církev posuzuje volby pouze z pohledu principů víry a morálky, ale nevyjadřuje se k čistě politickým otázkám, v kterých má každý katolík volnost rozhodnutí.
Vyprošujme si pomoc Ducha Svatého, hlavně dary moudrosti a rady, k správnému rozhodnutí. Prosme Pannu Marii Královnu, jejíž svátek v poslední den mariánského máje slavíme, aby byla Královnou naší drahé vlasti a skrze obrácení mnohých ztracených synů ji přivedla opět k životu v Kristu.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Sestra Lucie z Fatimy řekla v rozhovoru s P. Fuentesem mimo jiné následující:
Otče, nejsvětější Panna Maria je velice smutná, protože se nikdo nezajímal o její poselství, ani dobří, ani zlí. Dobří jdou svojí cestou, ale nepovažují její poselství za důležité. Špatní, kteří nevidí, že na ně dopadne trest Boží, pokračují ve svém hříšném životě aniž by se o její poselství zajímali. Ale věřte mi, otče, že Bůh svět potrestá, a to strašným způsobem. Trest z nebes není daleko.
Řekněte jim, otče, že nejsvětější Panna řekla vícekrát mému bratranci Franciscovi, sestřenici Jacintě a také mně, že mnohé národy zmizí s povrchu zemského. Řekla, že Rusko bude Bohem vyvoleným nástrojem trestu světa, pokud předtím nedosáhneme obrácení tohoto nebohého národa.
Otče, ďábel se chce vrhnout do rozhodujícího boje proti svaté Panně. Ďábel ví, co Boha nejvíce uráží a co mu v krátké době získá většinu duší. Proto se ďábel snaží všemi prostředky přemoci Bohu zasvěcené duše, čímž chce dosáhnout toho, aby duše věřících byly opuštěny od svých pastýřů a mohl je tak snadněji opanovat.
Pád duší řeholníků a kněží je to, co nejvíce zraňuje Neposkvrněné srdce Mariino a Srdce Ježíšovo. Ďábel ví, že řeholníci a kněží, kteří odpadnou od svého krásného povolání, sebou strhnou do pekel mnohé duše... Ďábel si přeje zmocnit se zasvěcených duší. Chce je zkorumpovat, aby otupil duše laiků a přivedl je tak ke konečné nekajícnosti.
(Rozhovor se odehrál 26. 12. 1957 a byl poté zveřejněn se schválením arcibiskupa Sancheze z Vera Cruz v Mexiku)
24. února, sv. Matěje, apoštola
Drazí věřící,
vzkříšení Kristovo je naší nadějí, ukazující nám cestu ze všech krizí a pádů. V situaci lidsky viděno téměř ztracené, kdy poslední učedníci ve skrytu sotva uchovávali pouta věrnosti, ale bez odvahy hledět do budoucnosti, vychází svoji Božskou silou vzkříšený Kristus triumfálně z hrobu a ujímá se vlády dobyté obětí kříže. Ani ďábel, ani mocní z židovstva, ani podplacení pohané nebyli s to na tom něco změnit.
Jak Kristus žil, trpěl a slavně zvítězil ve svém těle lidském, tak žije, trpí a vítězí i ve svém Těle mystickém – v Církvi. Podíl na tomto životě, utrpení a vítězství mají i jednotlivé křesťanské národy, ovšem vítězství je dáno jen těm, kteří v Kristu neztratí naději. Takto můžeme v naději Kristova vzkříšení pohlédnout i na naši drahou a zkoušenou vlast.
Víru jsme přijali od sv. Cyrila a Metoděje, kteří nám ji přinesli z Byzance, ale z Moravy se šli poklonit do Říma „Apoštolskému trůnu“, aby získali pro tuto misii požehnání. Dali nám život svébytného katolického národa bez cizího jha, ukázali nám cestu zdravého křesťanského sebevědomí v duchu pravé svobody tvorů Božích, tohoto nejvznešenějšího přirozeného daru, jak o něm píše papež Lev XIII. Ale mnozí nedorostli k této vznešenosti, nebyli hodnými nositeli takového dědictví a začali se nedůstojně sklánět před cizím. Tak vidíme v našich dějinách zápas mezi vírou našich otců, vírou katolickou, která nás sjednocovala a přinášela pokoj srdcí v souznění náboženského a národního života, a opájením se cizími vlivy, jejichž nekritické vnášení do české společnosti bylo a je příčinou našich národních katastrof. Hus se svým wicklifismem způsobil rozpolcení země, bratrovražedné boje, drancování, vypalování měst, vesnic, klášterů – loupežné hordy proměnily pod Žižkovým vedením kvetoucí království Otce vlasti v hromadu trosek. Protestanté k nám ruku v ruce s reformací přinesli nadvládu Němců a poněmčování. Vlastizrádný Komenský, „mírumilovný“ Český bratr, šel dokonce tak daleko, že zakreslil u švédského královského dvora přístupové cesty do Čech a výčtem toho, co lze v Čechách uloupit, pobízel k vojenskému tažení doufaje, že takto vnutí zemi své úchylné náboženské blouznění. Naši předkové ovšem pro vyloupení své vlasti takové nadšení nesdíleli a sjednotili se k její obraně. V té době již přicházela barokní obnova, pod vedením vlasteneckých kněží a řeholníků ožil i český katolický život. Vystřídalo ji osvícenství zrozené z idejí svobodného zednářstva, které nám mělo kromě jiného přinést i definitivní poněmčení. Pohrobci osvícenců u nás působí dodnes. Zrušením Jesuitů, ke kterému dala souhlas Marie Theresie, skončila výuka češtiny na gymnásiích a přednostním rušením českých klášterů za Josefa II. byla našemu národu zasazena další tvrdá rána. České národní obrození, vzbuzené jako protireakce na Josefinismus, obnovilo život národní, ale protože bylo ovlivněno osvíceneckými idejemi, přineslo rozpolcení srdce. Nám vlastní katolictví začalo být uměle stavěno do protikladu k národnímu životu, což přivedlo nejednoho k tragickému odpadu od víry a lidé se začali stávat nástrojem moderních politických ideologií, jejichž společným cílem je rozklad všech pozitivních hodnot křesťanské mnohonárodní Evropy, což umožňuje zákulisní vládu nadnárodního kapitálu. Významným proticírkev-ním a protinárodním hnutím byla od 19. století sociální demokracie, Marxův revoluční internacionalismus měl dokončit demolici veškerého pořádku, aby bylo připraveno staveniště nového řádu světa, dříve jsme slýchali o komunis-tickém, dnes je nám předkládán levicově liberální. Přesto po velmi levicově orientovaných dvacátých letech začala v Československu v letech třicátých působením vlasteneckých katolických biskupů, kněží i politiků skutečná obnova našeho národa v Kristu. Na obzoru se ale objevují noví nepřátelé. Německý nacismus, toužící český národ vymazat z mapy Evropy, zavlečený k nám sudetskými Němci, sice svoji válku prohrál, ale posílil levicové síly do té míry, že umožnil převzetí moci asiatskému bolševismu, který si poté, co třicet let tyranizoval Rusko, vyhlédl další oběti. A když jsme v roce osmdesátém devátém doufali, že se blýská na lepší časy, přehlédli jsme pravou podstatu levicového liberalismu v nové politice odnárodnělé postkřesťanské Evropy a v druhovatikánském sektářství. Tyto ideologie, rozvracející jak nadpřirozené, tak i všechny přirozené hodnoty, jsou razantně šířeny sdělovacími prostředky, vlastněnými a řízenými zpravidla lidmi našemu národu cizími.
Bez nadsázky můžeme říci, že prožíváme jeden z Velkých pátků našeho národa, křižování víry našich otců. A přesto žijí v naší vlasti ještě za „dveřmi pro strach zatarasenými“ rozprchlí apoštolé, učedníci a zbožné ženy. Ve skromných podmínkých se na české vinici Páně snaží přivést k plodnosti alespoň nějaký vinný kmen, místo prázdného naříkání přikládají ruku k dílu snad lidsky viděno marnému, ale v Kristu jistě požehnanému.
Josef Jungmann, který ve svém mládí slyšel hořekování Josefa Dobrovského a Františka ze Sternberga nad zkázou a zánikem kdysi tak slavného národa českého, nesouhlasně odpověděl: „Já i kdybych byl rodu cikánského a jeho poslední potomek, přičinil bych se, aby alespoň čestná památka po mně zbyla.“ O co více musí být tento tvůrčí a zdravě sebevědomý duch podle naší víry vlastní každému katolickému Čechovi? Podle zásady „člověče přičiň se a Bůh ti pomůže“, prosme za odpuštění svých hříchů, za něž jsme právem trestáni, a pracujme pro svoji záchranu. Pak můžeme doufat, že v naší zdánlivě ztracené situaci budeme v mystickém Těle Kristově ve víře našich otců vzkříšeni z hrobu k novému životu. Ti, kteří nebyli s to něco změnit na Kristově triumfu kdysi, nemohou nic změnit na úradcích Božích ani dnes, neboť „je marné proti ostnu kopati“ a všichni naši nepřátelé jsou pouhým nástrojem trestu a zkoušky v rukách Boží prozřetelnosti.
Bůh odměňuje věrnost, horlivost pro slávu svého Jména, a pro ně odpouští i slabosti lidské, v nichž se ukazuje Jeho vítězství. Bůh však zavrhuje vlažnost, zbabělost a zradu víry, proto nikdy v dějinách Církve nepřineslo obnovu politikaření, nýbrž horlivost svatých. U vědomí vlastní slabosti si od vzkříšeného Vykupitele vyprošujme věrnost a sílu konat to, ce je naší povinností vůči českému katolictví, které jsme jako dědičný úděl obdrželi od svých otců.
K duchovně plodnému prožití velikonočních svátků Vám žehná
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Jaidhof, 26. ledna – sv. Polykarpa
Drazí věřící,
Sv. Tomáš Akvinský píše ve svém komentáři k listu sv. Pavla Římanům: „První překážkou svornosti je pýcha ... druhou je považování sebe sama za moudrého nebo rozumného, z čehož vyplývá, že člověk nedůvěřuje názorům druhého. Aby před tím (sv. Pavel) varoval, říká: ‚Nepovažujte sami sebe za rozumné‘, abyste nepovažovali za rozumné pouze to, co se vám rozumným zdá. Isaiáš učí: ‚Běda vám, kteří se v očích svých považujete za moudré a v srdcích vašich za rozumné‘.“
Přijetí a udržení si katolické víry a setrvání ve společenství Církve předpokládá slyšet na slova sv. Pavla. Neboť věříme pro autoritu zjevujícího se Boha skrze svědectví Starého zákona a svědectví našeho Pána Ježíše Krista, který své poslání osvědčil naplněním starozákoních proroctví ve svém životě, zázraky a Zmrtvýchvstáním. Katolickou víru nepřijímáme dle toho, zda nám vyhovuje, zda odpovídá našim představám a našemu temperamentu, nýbrž pro vděčnost a lásku k našemu Stvořiteli a Vykupiteli, a také proto, že je to jediný možný způsob, jak dosáhnout naplnění štěstí v cíli života, ke kterému je člověk ve své přirozenosti stvořen. Z tohoto důvodu přijímáme i tajemství víry, pravdy víry, které plně nechápeme, a i ty Boží a církevní předpisy a přikázání, které jsou nám nepříjemné a jejichž přijetí znamená sebepřemožení, potlačení svých nezřízených nákloností, na nichž tak často lpíme.
O několik veršů později hovoří sv. Pavel o podřízení se vrchnostem, hovoří zde hlavně o vrchnostech světských. Totéž ale platí o celém hierarchickém zřízení lidské společnosti. Církev, stát, rodina, nadřízení v zaměstnání, to vše k lidskému životu patří a je pro duševní život člověka jakožto sociálního tvora velmi prospěšné. Je nenahraditelnou zkušeností, když na sebegeniálnější a seberozumnější výplod lidského ducha nadřízená autorita řekne prosté – „ne“. Ať už to řeknou rodiče či učitelé dětem, církevní nadřízený svému podřízenému, kněz věřícím, zaměstnavatel zaměstnanci. Bůh ví, že lidské autority jsou chybující, přesto žádá, abychom se jim v rámci jejich kompetence podřizovali, protože je to jediná cesta výchovy ke zdravému sebeodstupu, abychom si nemysleli, že pokud se neprosadí právě to moje moudro, zboří se svět. Člověk, který vše ve svém životě chce určovat sám, se stává nejen nesnesitelným svému okolí, ale v důsledku každodeně zaběhnutého „non serviam – nebudu nikomu sloužit“ zpravidla řekne „non serviam“ i Bohu a Církvi, byť jen subtilním způsobem.
Považovat „sebe sama za rozumného“ je počátkem všech bludů a odpadu od pravé víry. Učinit si víru k obrazu svému nemusí znamenat ihned vnější opuštění Katolické církve, i farizeové – potomci Makkabejských – byli pravověrní a považovali sami sebe za moudré, rozumné a zbožné. Vystupovali svatí jako andělé, chovali se zbožně jako světci a světice Boží a pyšní byli jako ďábel. Neukázala se ale být ve skutečnosti rozumnější a zbožnější obecně známá kurtizána Maria Magdalská, která si o sobě nedělala iluze a celou svou naději hledala v Kristu? Rozumným byl i Nikodém, který byl vzdělán v tradici Starého zákona, vstřebal jistě i některé příliš lidské mylné názory na příchod Mesiáše, ale na základě svědectví Kristova tyto korigoval a po překonání lidské slabosti se přiznal ke Kristu. Rozumnost zůstala uchována i Šavlovi, který byl žákem učeného Gamaliela a jiných učitelů, a po sice upřímně míněném, však chybném záchvatu horlivosti, se nebeským zásahem stal sv. Pavlem. Ač nejvzdělanější z apoštolů se podřídil vedení Církve a stal se nejen horlivým hlasatelem evangelia, ale i Otcem theologie. Sv. Pavel je zářným příkladem moudrosti a rozumnosti, která staví na skutečném vzdělání v podřízenosti autoritě Církve a zjeveným pravdám. Tato moudrost není slepou poslušností, nýbrž umožňuje věci rozmýšlet v duchu Církve.
Největším nebezpečím pro víru je opak – člověk začne víru přizpůsobovat svým potřebám, sklonům a názorům, považuje za nutné se ke všemu vyjadřovat bez ohledu na názory lidí v daném oboru kompetentních, a je-li tato snaha provázena osobní „zbožností“, „úspěšným“ bojem proti hříšným návykům a pokornými projevy, snadno podlehne sebeklamu, že je od Boha vyvoleným svědkem víry, své výmysly považuje za Boží vůli a sebe za lepšího věřícího a osvícenějšího oproti těm ostatním. Myslí si, že on nemusí dodržovat staletími osvědčená nařízení Církve, ta jsou pro ostatní, on se přece nebude nikomu podřizovat. Církevní přezkoušení nadpřirozených jevů, výnosy učitelského úřadu, předpisy o zákazu čtení věroučně závadných knih bez povolení církevní autority atd., to vše nepotřebuje, on sám si rozliší, rozhodne co je dobré, jak interpretovat Písmo, co je pravým obsahem zjevení a dogmat. Tak začínaly největší křesťanské hereze – arianismus, protestantismus, modernismus ... Takto ztratili v celých dějinách Církve víru nejen nesčetní věřící, ale i kněží, řeholníci, biskupové. Tímto způsobem opustili mnozí i cestu tradice, duchovní nevyjímaje.
Náš Pán Ježíš Kristus říká: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského.“ Být nikoliv dětinští, ale s dětskou upřímností v plnosti přijímat působení Kristovy Církve v duchu její dvoutisícileté tradice s reálným vnímáním sebe sama a zdravým odstupem od všesměrných výstředností je cestou, kterou nám Kristus ukazuje k dosažení spásy, na tuto cestu nám sv. Pavel dává svá napomenutí, tou nás vede Matka Církev. Po této cestě jděme a v tomto ohledu zkoušejme a obnovujme svůj život v nadcházejícím postním čase.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Jaidhof, 13. ledna – Křest Páně
Drazí věřící,
jak připojený program na letošní rok ukazuje, čeká nás kromě pravidelných poutí, táborů a duchovních cvičení navíc biřmování a primice dalšího českého novokněze, každý má tedy dostatek možností k načerpání milostí a inspirace pro další duchovní život.
Pouti a svátky církevního roku se pravidelně opakují, což by mělo vést k jejich hlubšímu prožití a většímu užitku z nich. To ovšem vyžaduje vzít na sebe určitou námahu, překonat svoji lenost a připravit se na ně. Kromě modlitby je nejvhodnější přípravou duchovní četba, která nám zprostředkovává poznání o smyslu a tajemstvích daného svátku, nebo která nás seznámí s životem svatých, jež uctíváme. Katolická spiritualita je spiritualita křesťanské osobnosti, stojí na osobním vztahu každého z nás k Bohu, ke Kristu, k Panně Marii, andělům a svatým. Koho neznáme, nemůžeme si vážit, ani mít k němu úctu. Osobní vztah ale neznamená sentimentální subjektivismus, nýbrž vztah k nebeskému postavený na poznávání skrze Církev.
Bez duchovní přípravy na svátky a poutě vede povrchnost a přílišné upoutání se na pouhou vnějškovost prožitku časem ke zvlažnění, zevšednění a omrzení. Pokud si někdo klade otázku, zda má jít opět jako každý rok na stejnou pouť, pak je to důvod ke zpytování svědomí, zamyšlení se nad tím, co je pro mne v duchovním životě důležité a zda se až příliš neupínám k pocitovým prožitkům a náboženské sentimentalitě. Ty mohou v jisté míře sice legitimně víru doprovázet, ale víra na nich nemůže být postavena.
V pravém křesťanském duchu prožité církevní slavnosti a poutě jsou nejen velkým zdrojem milosti a požehnání, ale i radosti a posily pro náš každodenní život.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Jaidhof, 18. listopadu – Posvěcení bazilik sv. Petra a Pavla
Drazí věřící,
vzhledem k diskusím, vyvolaným mimo jiné přednáškou P. Jaromíra Kučírka o tom, co Církev učí – neučí o stvoření, překvapen nesmírným pohoršením, když při pražské přednášce někteří katolíci s odkazem na formálního heretika zpochybňovali nauku Církve předloženou přednášejícím, se nemohu jako kněz zodpovědný za apoštolát v Českých zemích vyhnout povinosti se k celé záležitosti vyjádřit.
Sám jsem varoval v duchu nauky Tridentského a I. vatikánského koncilu před nekatolickými prameny k výkladu Písma sv. a k nauce o stvoření, varoval jsem i před aktivitami katolických laiků, kteří bez pověření a schválení Církve v různých zemích sektářské nauky přebírají a pod rouškou katolicity dále předávají. Ale nejen jsem varoval, přetištěním Katechismu a Biblických dějin a prodejem Obecné katolické apologetiky a Základů katolické věrouky od ThDr. Josefa Kašpara (vydalo nakladatelství Michael s. a.) jsem všem umožnil seznámit se s katolickým způsobem výkladu prvních kapitol Geneze a naukou o stvoření. Ovšem někteří z věřících nedbali varování a s nekatolickými naukami naložili v duchu slov sv. Petra: „Pes vrátil se k svému vývratku a svině vykoupaná zase do kaliště bláta“ (2. Pet. 2,22). Vrátili se k Církví odvrženým vývratkům protestantismu a obmyti křtem svatým čtením špatné literatury vystavili svoji víru nebezpečí nekatolických nauk a přilnutím k představám odporujícím zdravému rozumu ohrozili své duševní zdraví. Někteří jdou dokonce tak daleko, že každého, kdo nesdílí jejich představy, nepovažují za dostatečně katolického. Toto je mentalita všech herezí a sekt, to je duch husitství a protestantismu, stavící svá stanoviska na přesvědčení o svém vlastním mimořádném osvícení. Důsledek je povýšený pohled na rozhodnutí učitelského úřadu, na kněze a ostatní věřící, které považují za méně osvícené, a proto si osobují autoritu jim vnucovat svá moudra. Tato pýcha je progresivní, začíná zdánlivě nevině, ale končí zpravidla tragicky: přes ztrátu „sentire cum Ecclesia – smýšlení s Církví“ ztrátou katolické víry.
Představy kreacionistické ideologie o stvoření jsou spolu s charismatismem plody protestantského odmítnutí přirozeného rozumového poznání a subjektivistického supranaturalismu, a jsou stejně iracionální. I ověřené poznatky geologie, archeologie a ostatních věd, které se do kreacionisty vymyšleného konstruktu nehodí, odmítají buď jako podvod nebo s odkazem na Boží všemohoucnost říkají, že Bůh může ve stvoření předstírat postupný vznik v okamžiku či krátké době stvořených věcí. Tím ovšem činí z Boha podvodníka, který do stvoření vložil informace k našemu oklamání, což je rouhání. Je to v rozporu i s naukou I. vatikánského koncilu o možnosti poznávání Boha, jeho vlastností a působení z věcí stvořených. Aby mohli podložit své výmysly autoritou Písma, interpretují také zcela svévolně do zpráv Písma sv. o událostech popisovaných jako Boží působení skrze přirozené příčiny zázraky a s přirozenou argumentací věd přírodních mísí subjektivně chápané citáty Písma, čímž upadají do supranaturalismu. „Z touhy co nejvíce přilnout k Božímu slovu umenšují úlohu lidského rozumu a čím více zdůrazňují autoritu zjevujícího se Boha, tím ostřeji pohrdají Magisteriem“ (Pius XII, Humani generis).
Člověk, který si zvykne takto uvažovat, ztrácí postupně schopnost logického myšlení a zdravý rozum a je vtažen do víru svých od skutečnosti odtržených představ při posuzování věcí nejen minulých, ale i současných a budoucích. Stavění kreacionismu proti evolucionismu je vyhánění čerta ďáblem, jediným možným přemožením obého je přilnutí k pravdě pod vedením Matky Církve.
Pro katolíka platí, že s takovými názory se nediskutuje a jedinou rozumnou odpovědí je odkaz na pravověrnou, tedy Církví schválenou katolickou literaturu. V tomto duchu jsem jako kněz ochoten každému pomoci poučením o nauce Církve a doporučením vhodné četby, ale nebudu s nikým diskutovat o nekatolických naukách odporujících duchu Církve a fantasmagorických představách. Těm, kteří jsou příliš postiženi jmenovaným problémem doporučuji nejprve duševní rekonvalescenci, tedy danou problematikou se vůbec nezabývat (což platí i o diskusích v našich kaplích), a teprve časem se vrátit ke zpovědníkem doporučeným spolehlivým knihám. Pokud by snad někdo nedbal tohoto napomenutí, podněcoval další nekonečné diskuse či šířil Církví neschválené knihy na dané téma, budu před ním už bez dalšího předchozího napomenutí veřejně jmenovitě varovat.
Je pro mne smutným zklamáním, že musím začít nový církevní rok tak rázným napomenutím, ale nemohu dopustit, aby bylo nadále dáváno pohoršení, které vede ke znevažování nauky Církve, kněží a ve svých důsledcích ke ztrátě katolického smýšlení. Toto napomenutí není pobídkou k diskuzi o tom, koho se to týká, nýbrž k sebereflexi a vyvození důsledků pro vlastní náboženský život. Modleme se za to, aby způsobené duchovní škody byly pro nás všechny varovným poučením a nikomu se nestaly kamenem úrazu na cestě k blažené věčnosti.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
zpět na úvodní stránku
|