|
Brno, 1. listopadu, svátek Všech svatých
Drazí věřící,
k dvacátému výročí působení našeho Kněžského bratrstva v Českých zemích vyšel nový zpěvník Dědictví otců. Za jeho vydání vděčíme mnoha spolupracovníkům, všem zaplať Pán Bůh. Tento zpěvník obsahuje písně a modlitby pro společnou pobožnost v našich kaplích. Od 1. listopadu je verze písní a modliteb tohoto zpěvníku výlučně závazná.
Myslím, že by bylo pro naše věřící vhodné, aby tuto verzi přijali za sobě vlastní a používali ji i pro soukromou modlitbu. Pro každého z nás to znamená v některých věcech se přizpůsobit, a to i tam, kde je nám osobně bližší jiná varianta. Překonat v tomto sám sebe může být vhodným adventním předsevzetím. V zájmu důstojné společné modlitby v našich kaplích je to však jistě bohulibé a užitečné.
Dvacet let našeho působení bylo v letošním roce završeno založením brněnského priorátu pro České země. Vzhledem k započetí působení v Budějovicích a v Uherském Brodě působíme již na šesti místech naší vlasti. Je to důvod k poděkování našemu Vykupiteli, očekávání jehož příchodu si budeme v adventu připomínat a o Vánocích slavit. Při ohlédnutí na minulá léta máme být za co vděční, za co děkovat. Je to i Matka Boží Panna Maria, která nad námi drží ochrannou ruku a pomáhá nám v situacích, někdy i lidsky viděno neřešitelných.
Nemáme zatím na většině míst kaple či kostely, ale máme to nejdůležitější: okolo kněze u obětního oltáře shromážděné věřící, kteří ve většině věrni svému poznání a udělené milosti usilují o křesťanský život bez kompromisů s tímto světem, s nekatolickými naukami a s pohoršlivou liturgickou praxí v rámci nového mešního ritu.
Radostné je vidět, že i mimo naše řady nacházejí kněží a věřící cestu zpět k plnosti katolické víry včetně návratu ke skutečně posvátné liturgii. I když to není vždy a ve všech ohledech důsledné, je to důležitý vklad do budoucnosti Církve v naší vlasti. Až přijde v plné integritě víry katolický papež a zakáže nelegitimně zavedený nový mešní ritus, odmítne náboženský liberalismus a bude opět usilovat o vládu Krista Krále nad celou společností, bude každý dělník na vinici Páně pro práci na její obnově drahý. Nehledě k tomu, že i dnes jako v každém okamžiku se svádí boj o spásu duší. „Čím hůře, tím lépe“ není zásadou Kristova evangelia; naopak náš Pán Ježíš Kristus říká: „Nalomenou třtinu nedolomíš.“ Proto je důležité se za každý pozitivní projev víry modlit a
kněžím na této nelehké cestě návratu dle možností i pomoci. To však neznamená, že bychom se z plnosti, která nám nikoliv naší zásluhou, ale Boží milostí byla dána, měli vracet zpět na půl cesty a začít dělat indultní kompromisy. To platí nejen pro kněze, ale i pro věřící.
Náš Pán Ježíš Kristus se narodil v rodině, svaté Rodině. Při svém veřejném působení pak konstituuje duchovní rovinu Církve a dává jí Pannu Marii za Matku. Pro nás je nedocenitelným darem, že jako součást Církve můžeme žít ve spojení kněží a věřících ve svých duchovních rodinách při našich kaplích. Pro osamocené kněze a věřící bývá uchování věrnosti plnosti víry velmi těžké, proto vznikající kontakty a povědomí toho, že nejsou osamoceni, je velmi důležité.
Až budeme o Narození Páně uctívat právě narozeného Vykupitele, vzpomeňme v modlitbě na všechny, kteří k rodině Církve patří, na ty dezorientované, pomýlené, na opuštěné, někdy i zoufající, aby našli skrze Ježíše v jeslích a Jeho svatou Rodinu místo v rodině Církve – skutečný domov, v němž kraluje Kristus se svojí Matkou, ve společenství svého pěstouna svatého Josefa a všech svatých oslavených.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Brno, 1. září, sv. Jiljí
Drazí věřící,
zdánlivá bezvýchodnost církevní krize vede k dvojímu pokušení: k apatičnosti a smíření se s daným stavem, a ještě hůře k postupnému omlouvání zlořádu a pohoršení, nebo naopak k přesvědčení, že už musí přijít konec světa a že žádná obnova již nenastane.
Bůh však žádá po nás trpělivost, abychom přijímali Jeho vůli a nezaměňovali ji se svojí vůlí. Abrahamovi se syn zaslíbení ze Sáry narodil až jakožto stoletému, Matku Boží počala svatá Anna stejně jako Hanach Samuele také v pokročilém věku. Všichni tito svatí obdrželi největší milost svého života až poté, co osvědčili svoji trpělivost a věrnost v lidsky viděno beznaději. Milost si máme vyprošovat, ale nelze ji svévolně vynutit v okamžiku, kdy si to umaneme.
Boží vůli musíme přijímat v křížích i požehnáních, a to i milosti udělené jinak, než jsme o ně prosili. Bůh na upřímnou modlitbu odpovídá tím, že dává člověku co je pro něj dobré. Pouze samolibou a ješitnou modlitbu Bůh někdy trestá udělením toho, co člověk chce a co si vynucuje.
Boží vůli nestačí ovšem pouze navenek přijímat, obzvláště tehdy, když nám nic jiného nezbývá. S Boží vůlí se musíme identifikovat ve svém srdci, snažit se Božím úradkům přiblížit a hledat v nich zalíbení. Náš Pán Ježíš Kristus nesl kříž s nesmírnou bolestí a námahou, ale v lásce a radosti z vykoupení lidského pokolení. Takto musíme přijímat kříže i my křesťané. Ne, že bychom se masochisticky těšili z utrpení samého, nýbrž musíme vnímat neštěstí a bolesti jako kříž, který neseme s Kristem a podílíme se tak na větším oslavení Boha v přijímání Jeho vůle a na zadostiučinění za hříchy. Je těžší zůstat věrný na cestě křížové, než při svatbě v Káně, či na Hoře proměnění, ale je to záslužnější.To je i požehnání a milost krize Církve, která je cestou křížovou, při níž se katy Mystického Těla stali Jeho vlastní, kteří Ho odvrhli a nechtějí přijmout Jeho vládu. Nejsme-li na této křížové cestě svatou Veronikou v její velkorysé věrnosti, buďme alespoň Šimonem Cyrenským, který si sice svůj úděl nevybral, ale v blízkosti Kristově ho přijal a posvětil se v něm.
Následovat musí předávání přijatého, svědectví o plnosti víry. Podle toho budeme i souzeni, jak jsme naložili se svěřenou hřivnou. Poznání ve víře, které se nám dostalo nás neopravňuje ke kompromisům v osobním i společenském životě. Tomu, kdo svěřenou hřivnu zakope, nechá si ji pouze pro sebe, aby ji nepoužitou vrátil v den soudu, bude tato odňata a jeho úděl bude věčný trest. Uvědomíme-li si, že kněz bude souzen dle svého působení, dle svých věřících, rodiče dle svých dětí, společenské autority dle společnosti, kterou spravují či ovlivňují, pak pochopíme, co to znamená „Dies ira“ – den hněvu a soudu, jak o něm zpívá mešní sekvence Requiem.
Útěchou ve všem je nám pak Boží milosrdenství a mateřská náruč Panny Marie, kde ve všech těžkostech a křížích nacházíme útočiště. Růžencový říjen nám připomíná co máme v naší bolestné době dělat, jak o tom hovoří i náš zakladatel v níže otištěném kázání: modlit se růženec.
Když pak v listopadu budeme vzpomínat poslední věci, nezapomínejme na naše drahé zesnulé, na všechny, kteří v očistci nejvíce potřebují milosrdenství, především na duše kněžské, které skrze nesmazatelnou pečeť vštípeny v Krista nesly největší tíhu zodpovědnosti a jejichž odměna i trest proto převyšuje ostatní.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Jaidhof, 29. června, sv. apoštolů Petra a Pavla
Drazí věřící,
tímto letákem se loučíme s jednou érou apoštolátu našeho Kněžského bratrstva, která začala před dvaceti lety v roce 1991 Mší sv. v Praze na svátek Krista Krále, érou dojíždění našich kněží ze zahraničí a přípravy pro založení pevné struktury našeho institutu v Českých zemích. Na návrh představeného distriktu P. Helmuta Trutta rozhodl generální představený Msgr. Bernard Fellay učinit patřičné kroky k založení priorátu v Brně. Po pozitivním hodnocení podmínek vizitátorem P. Mikulášem Pflugerem a po projednání v generální radě generální představený toto založení schválil a pověřil P. Trutta jeho provedením.
Všechny naše představené a rovněž ty, kteří u nás pro dílo tradice pracovali, s vděčností uzavřeme do svých modliteb. Toto rozhodnutí je ale pro nás i závazkem k osobnímu nasazení pro další apoštolát a ke snaze o dosažení materiální soběstačnosti, která je pro většinu evropských zemí samozřejmostí. Priorát v Brně bude zatím neúplný, na přechodnou dobu obsazený pouze dvěma kněžími (dle stanov a generální kapituly mají žít na priorátě minimálně tři členové Bratrstva). Administrátorem jsem byl jmenován já, jako kaplan pak P. Aleš Hakl. V souvislosti se založením priorátu začínáme působit nově v Českých Budějovicích a v Uherském Brodě. Pod mojí přímou kompetencí zůstává Brno a Praha, k nim přibudou České Budějovice a Uherský Brod. P. Aleš Hakl zůstává přímo zodpovědným knězem za Pardubice, plně přebírá Frýdek-Místek a po předpokládaném založení kaple v Praze tam bude vypomáhat.
Oficiálním dnem založení priorátu je 15. srpen – svátek Nanebevzetí Panny Marie, nový pořad bohoslužeb platí od 1. září. Od té doby budeme také až na výjimky s P. Alešem alespoň jeden z nás dosažitelní v Brně.
V sobotu 3. září na svátek našeho patrona sv. Pia X. při Mši sv. chceme s vděčností poděkovat našemu Pánu Ježíši Kristu a jeho Božské Matce Panně Marii za všechny udělené milosti. Jistě nezapomeneme ani na naše svaté patrony a ochránce, které jsme vzývali – na předním místě sv. Prokopa, a na našeho zakladatele Msgr. Marcela Lefebvra.
Prosme o další požehnání pro práci na české vinici Páně, proste také za nás kněze, abychom zůstali kněžské službě v plnosti katolické víry vždy věrni.
K tomu Vám žehná
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Jaidhof, 26. dubna, sv. Marka
Drazí věřící,
tři nejvýznačnější svátky církevního roku určují jeho běh – Boží hod vánoční, velikonoční a svatodušní. Vánoční cyklus je prosycen tajemstvím vtělení a narození našeho Pána, půst a Velikonoce nás vedou k rozjímání Jeho oběti, vykoupení a spásy lidstva. Svatodušní svátky jsou pro většinu lidí nejtíže srozumitelné, připomínají nám totiž tajemství milosti ve vedení Církve a každé jednotlivé duše skrze Ducha Svatého, jehož nám seslal náš Pán Ježíš Kristus desátého dne po svém nanebevstoupení. Svatodušní oktáv nekončí dnem oktávu, ale první nedělí po Svatém Duchu (od Lva XIII. je svátkem Nejsvětější Trojice), čímž svatodušní myšlenka plynule přechází do církevního roku.
Naše víra není bezduchým souhrnem pravidel, přikázání a náboženských nauk, nýbrž životem v Kristu oživovaným milostí Ducha Svatého. K tomuto životu potřebujeme sice plnost Kristova učení; pokud bychom jej nedej Bože ztratili, směřovali bychom k věčné smrti. Ale víra bez lásky je mrtvá, proto věčná smrt je osudem nejen těch, kteří víru odmítají, nýbrž i věřících, kteří víru vyznávají pouze ústy, podle své víry však nežijí, milost ztrácejí svými hříchy a o mravní nápravu neusilují. Takto mnohdy vypadal „společenský předkoncilní katolicismus“, o této podobě víry, a ne v první řadě o nepřátelích Církve, hovořila Panna Maria v La Salettě i na jiných místech, když varovala před Božími tresty.
II. vatikánský koncil byl do jisté míry reakcí na tyto poměry, ovšem reakcí zhoubnou, podobně jako byla reakce reformace na renesanční zlořády. Obé totiž není reformou společensko-církevních poměrů, nýbrž vzpourou proti víře.
Cestou z krize však není ani návrat k předkoncilním pořádkům, ale skutečná obnova všeho v Kristu, jak o ni usiloval sv. Pius X. V díle tohoto svatého papeže musíme v boji o obnovu Církve a společnosti pokračovat – víra a láska našeho Pána musí proniknout celý život jak každého jednotlivce, tak i celých národů. Zbraněmi tohoto boje jsou trpělivost, dobrota a pokora. Kristus je vůči nám velkorysý, trpělivě nám znovu a znovu odpouští hříchy ve svátosti pokání, pomáhá nám k nápravě a v našich pádech se k nám dobrotivě sklání, aby nás pozvedl. A i když zatvrzelé trestá, milosrdně usiluje o jejich spásu.
Takovými bychom měli být v následování Páně vůči svým bližním i my. Realita je však taková, že býváme tomuto ideálu ve svém životě velmi vzdáleni. Pak také unikáme spásonosnému působení Ducha Svatého, který nepůsobí v bouřích hněvu, vád a svárů, nýbrž v hřejivých plamenech své lásky a v osvěžujícím vánku milosti.
Prosme proto o naplnění dary Ducha Svatého k proměně svého života, abychom v moudrosti každý okamžik směřovali k blažené věčnosti, naši víru rozumem pronikali a uměli z okolností svého života poznávat Boží vůli, abychom v síle milosti přemáhali všechny překážky naší spásy – hlavně sebe samy, správně se rozhodovali podle prospěchu věčného, a ne klamného časného, abychom se skláněli před Boží vůlí, Jeho řádem a pro milosrdnou dobrotu Boží se našemu Pánu z celého srdce odevzdali.
K tomu Vám žehná
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Jaidhof, 30. března, středa po neděli Oculi
Drazí věřící,
měsíc květen je měsícem mariánským, svatojánským a jako měsíc, do nějž padá výročí vítězství nad německými okupanty, je i měsícem vzpomínky na kněze zavražděné a trýzněné nacistickým režimem. V současnosti jsme svědky toho, že síly, které poskytnutím financí umožnily nástup nacismu k moci, staví pomníky zločincům, točí protičeské propagandistické filmy a napomáhají snaze některých potomků sudetských Němců z viníků udělat oběti a z obětí zločince. Proto je důležité nezapomínat na historické skutečnosti a připomínat si vlastenecké kněze a věřící, kteří nasazovali a mnozí z nich i obětovali v boji proti nacismu svůj život.
Čeští kněží, bohoslovci, řeholníci i řeholnice se aktivně účastnili odboje, ukrývali pronásledované a pomáhali perzekvovaným. Vidíme je rovněž v řadách naší zahraniční armády na západě i u Svobodovců na východě. Působili nejen jako důstojníci duchovní správy, bohoslovci se účastnili přímo bojové činnosti.
Okupační mocí bylo v koncentračních táborech, ve věznicích a jinak internováno 371 kněží, z toho zemřelo a bylo umučeno 58, osm bylo popraveno, další zemřeli po válce na následky věznění. Byli mezi nimi významné kněžské osobnosti a církevní hodnostáři. Kněží tak dali věřícím dobrý příklad lásky k Bohu a ke svému národu a byli v boji i v oběti utrpení následováni bezpočetným zástupem věřících. Tuto skutečnost hodnotili po válce s uznáním také nekatolíci, například prezident Dr. Edvard Beneš řekl delegaci kněží 11. prosince 1945: „Znám dobře, jak postupovalo katolické kněžstvo v uplynulé válce, vím, že mnozí z nich trpěli v koncentračních táborech, a vím, že konalo své vlastenecké povinnosti.“
A nejen kněží, velká část zahraničních vojáků na západě i na východě a také odbojářů byla praktikujícími katolíky. Katolíci vedení svým kněžstvem a katolickými politiky náš národ ve své většině nezradili, velká část se zapojila do boje proti okupantům, a to bez stranických zájmů se všemi upřímně smýšlejícími vlastenci.
Nejhorším zrádcem národních zájmů byl naopak zločinecký komunismus, který se do napadení Sovětského svazu stavěl proti odboji a podporoval vůči Německu vstřícnou sovětskou politiku. Po napadení Sovětského svazu se komunisté do odboje zapojili; prostým komunistům sice nelze vždy upřít obětavost a upřímnou snahu pomoci, ale komunističtí předáci intrikovali vlastizrádně v Moskvě i v Londýně pro uchopení moci po válce v duchu mocenských zájmů SSSR. Jejich hlavním cílem byla výměna jedné tyranie za druhou, bolševickou. Příkladem takového jednání je chování Josefa Smrkovského při Pražském povstání v roce 1945, který zabránil požádání o americkou pomoc a má na svědomí smrt mnoha pražských vlastenců. Komunisté bojovali v první řadě o vládu své ideologie – komunistické internacionály – a upřímné vlastenecké cítění prostých lidí k tomu zneužili.
Po komunistickém puči v roce 1948 se pak vojáci, odbojáři a vězni z doby nacistické okupace stávali oběťmi komunistických trýznitelů. Komunisté se neštítili ani takové podlosti jako použít nacistické zločince a kolaboranty k týrání hrdinů protinacistického odboje.
Někteří z nich neunikli Boží spravedlnosti již zde na zemi a byli pohlceni bouří zla, kterou sami rozpoutali, jako např. Rudolf Slánský, jiní budou vydávat počet až na věčnosti. Pro nás, pro křesťany, je ale nejdůležitější vidět za vším ruku Boží prozřetelnosti, která pro naše hříchy a k posvěcení spravedlivých velké zkoušky na Církev dopustila a která každého na věčnosti po zásluze odmění. Máme z těchto těžkých časů řadu nebeských přímluvců, kteří se za Církev v naší vlasti obětovali a kteří jsou velkou silou a nadějí české Církve.
Panna Maria, naše ochránkyně a Královna, dodávala, jako vždy v našich dějinách, i v těchto těžkých dobách Církvi sílu k hájení všech hodnot, jak přirozených, tak nadpřirozených. Hned na počátku okupace v roce 1939 pronesl Msgr. Stašek cyklus vlasteneckých májových promluv při Madoně Dešťové na památném Vyšehradě. V nich ukazuje, jak Panna Maria v těžkých dobách vedla český národ, a proto kazatel optimisticky hledí do budoucnosti, přes veškerá nadcházející utrpení. Mariánská zbožnost a mariánské poutě posilovaly naše předky v době nacismu i komunismu, byly a jsou útěchou i nám. Díky obětavosti některých kněží zcela neustala mariánská zbožnost v Čechách a na Moravě dodnes, přes veškerou snahu ji rozvrátit, v duchu racionalismu ji omezit a podkopávat její základy. Útok na posvátný růženec, a to i v kněžských seminářích, na projevy úcty k Matce Boží, jsou útokem na samé základy naší víry, na jeden ze dvou sloupů Církve, které spatřil ve svém vidění Don Bosco – Svatou Eucharistii a Immaculatu. Tento útok nepochází pouze od nepřátel Církve, tak hluboko padají v nenávisti k tradici Církve i někteří církevní hierarchové.
O to více Pannu Marii ctěme, ve vší upřímnosti, oddanosti a bez falešných ohledů na lidi tohoto světa, a prosme ji, aby nám svojí přímluvou vyprosila uchování oběti svého Syna, Ježíše eucharistického spočívajícího v lůně Sedmibolestné Bohorodičky.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
24. února, sv. Matěje, apoštola
Drazí věřící,
opět se blíží nejslavnější a nejradostnější svátky církevního roku – svátky vítězství Krista nad hříchem a smrtí a Jeho oslavení.
Tyto svátky by měly prostoupit celé naše bytí a formovat náš křesťanský život. Učme se žít v křesťanské naději a radosti, která se těší na věčné oslavení s Kristem a v pozemském životě směřuje vše k tomuto cíli.
Cestou ke spáse není brilantní kritika herezí, zvučné odsuzování modernismu a liberalismu a příkladné pohoršování se nad věcmi pohoršeníhodnými. Cestou ke spáse je život v plnosti pravdy Kristova učení a v milosti zasloužené Jeho láskou na kříži. Abychom z této cesty nesešli, je sice nutné mít se na pozoru před herezemi a odvrhnout to, co je bezbožné a hříšné. Ale toto vše není hodno, aby tím přetékalo srdce křesťana. Sv. Pavel hovoří o hříších, které nemají být mezi křesťany ani jmenovány. A i když existují věci, před kterými musí kněz věřící a rodiče své děti varovat, nesmějí se stát hlavním tématem naší víry.
Duch pravé křesťanské zbožnosti ukazuje krásným způsobem náš zakladatel Msgr. Marcel Lefebvre ve stanovách našeho Kněžského bratrstva, které sepsal v rozpuku koncilní krize Církve. Hovoří o posvěcování kněžství, způsobu společného života a dává praktické pokyny k řízení našeho institutu. Nenajdeme zde žádnou zmínku o liberalismu, modernismu, zednářství a krizi Církve a společnosti. Pro mnohé to bude zklamáním, protože by je spíše uspokojily šťavnaté nadávky na tu vši žoužel Satanovu. Ale naše stanovy jsou tu proto, aby sjednocovaly kněze s vítězným Kristem, který ve svém mystickém Těle posvěcuje svět a sklání se ve svých údech opět a opět ke křižování, ovšem aniž by pozbyl již dobytého vítězství. Tak zavlažuje svoji vinici hojnými, neustále rozmnožovanými milostmi.
Tento smysl a způsob křesťanského boje žel Bohu někdy nechápou lidé, považující se za spojené s tradicí, kteří by však – zdá se – ztratili náplň svého života, kdyby nebylo modernistů, ekumenických setkání, nehodných oslavy, a přesto oslavovaných papežů, a nadto těch, o kterých už zmiňovaný sv. Pavel ani mluvit nechtěl.
Rádi máme hovořit o dobrých, krásných věcech; o zlu a vší špatnosti jen z nutnosti neradi a s nepředstíraným vnitřním odporem. Pokud rádi hovoříme o herezích, o ďáblu a o všem zlu, byť kriticky, pokud se rádi pohoršujeme a hledáme skandály, abychom se mohli „upřímně“ z celého srdce pohoršit, je v tom mnoho přilnutí k duchu tohoto světa.
Letošní čas velikonoční je prodchnut mimořádnou vzpomínkou na našeho zakladatele, jehož dvacáté výročí úmrtí si připomínáme 25. března o svátku Zvěstování Panny Marie. Msgr. Marcel Lefebvre nám svým životem a dílem připomněl slova archanděla Gabriela: „Tvůj Syn Ježíš Synem Nejvyššího slouti bude; Pán Bůh dá mu trůn Davida, otce jeho, bude kralovati v domě Jakubově na věky a království jeho nebude konce.“ Tváří v tvář bezbožnému koncilu vyznal, že „Ho sesadili z trůnu“, nechtějí, „aby nad nimi panoval“. Msgr. Lefebvre však nezahořkl, nýbrž veden Boží prozřetelností začal skrze obnovu kněžství pracovat na tom, aby ty, kteří zůstali trůnu Kristovu věrni, podpořil a posílil a ostatní přiváděl zpět. A když se nyní sám u nebeského trůnu Kristova a jeho božské Matky, jak v naději věříme a zakoušíme, za nás přimlouvá, musíme my zde na zemi pokračovat v započatém díle, které nám předal.
Vyprošujme si proto od ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše trpělivost v každodenním životě a sílu k překonávání překážek a nástrah, abychom vytrvali věrni zděděnému dílu, byť by mohlo někdy procházet zdáním velkopáteční beznaděje.
K duchovně plodnému prožití zbytku postu a velikonočních svátků Vám žehná
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Podjáhenská svěcení v Zaitzkofenu přijme abbé Luděk Čekavý o sobotě Sitientes 9. dubna.
Posvátná liturgie začíná v 9.30 hod.
Jaidhof, 26. ledna – sv. Polykarpa
Drazí věřící,
postní čas je pro nás velmi důležitá, i když pro ty, kteří jej prožívají v duchu Církve, méně příjemná část církevního roku. Činit pokání a přinášet zadostiučinění za své hříchy má důvod, při upřímném pohledu na sebe, každý z nás. A jak velká pokání by byla adekvátní, to nám ukazují staré penitenciáře. V Ustanovení svatých Otců, které se užívalo na Velké Moravě, jsou například následující pokání:
Kánon 6.: Jestliže někdo ukradne něco závažného nebo skot nebo podkope dům nebo ukradne něco prospěšného, velmi drahocenného, nechť se kaje pět let. Pakliže ukradne nějakou maličkost, nechť se kaje tři roky.
Kánon 11.: Jestliže se některý laik, maje ženu, dopustí smilstva s cizí ženou nebo s pannou, nechť se kaje pět let, tři z nich o chlebu a vodě.
Kánon14.: Jestliže se někdo dopustí smilstva sám se sebou, nechť se kaje rok.
Kánon 15.: Jestliže někdo ztratí část těla Páně, nechť se kaje rok.
Kánon 16.: Jestliže někdo pomyslí na cizí ženu, a nemůže s ní zhřešiti, nechť se kaje rok.
Kánon 17.: Jestliže se někdo přejí a pozvrací, nechť se kaje třikrát čtyřicet dní.
Kánon 25.: Jestliže některá žena potratí dítě [ve smyslu vyvolá potrat], nechť se kaje tři roky o chlebu a vodě.
Kánon 26.: Jestliže se někdo dopustí smilstva s vdovou nebo s pannou, nechť se kaje tři roky.
Kánon 36.: Jestliže se některý kněz nebo duchovní opije, nechť se kaje deset dní, je-li to laik, nechť se kaje sedm dní.
Kánon 39.: Jestliže má někdo v úmyslu dopustit se smilstva, a nemůže, nechť se kaje třikrát čtyřicet dní.
Kánon 41.: Jestliže někomu umře dítě nepokřtěné pro jeho lenost, nechť se kaje tři roky o chlebu a vodě.
Kánon 51.: Jestliže někdo koná zaklínání a modlí se k ďáblům nebo jim dává lidská jména, nechť se kaje pět let o chlebu a vodě.
Předpokládalo se, že tato pokání jsou adekvátní nejen jako trest za hřích, ale i k odpuštění časných trestů. Rozhřešení kajícníkům se pak udělovalo na Zelený čtvrtek při druhé mši sv. Dlouhá pokání se pak postupně zkracovala odpustky a pokání se tak nahrazovalo zásluhami z pokladnice Církve. Dnešní kající praxe je velmi mírná. Ale pokud někteří katolíci volají po prvotní praxi Církve, stačí to říci zpovědníkovi a nic nebrání tomu, udělit jim tři roky pokání o chlebu a vodě. Ale bez upozornění si jako zpovědník místo růžence nebo litanií takováto pokání udělit netroufám, a to ani ta sedmidenní.
Kromě konkrétních pokání za hříchy se zadostiučinění přinášelo obecně v kajících časech a v postních dnech. Tyto jsou také cvičením v ovládání svých žádostivostí a časem prosby o milosti. Hlavním dobou pokání a postu je postní čas. Po koncilu však byla většina postů zdobrovolněna a tak pod heslem návratu ke kořenům nastal obrat k protestantské praxi. To by však pro nás nemělo znamenat, že tuto praxi budeme následovat, a i když nejsme dostatečně silní k tomu, dodržovat celý postní řád starého kodexu, měli bychom jej následovat alespoň z části a pro postní čas připojit nadto nějaké našim hříchům adekvátní pokání. Kdo má např. sklon příliš pobývat v hospodě, mohl by se jí na čtyřicet dní vyvarovat, kdo má sklon k nemírnému kouření, může o postě nekouřit apod. A zdá-li se to někomu mnoho, ať si vzpomene na několikaleté posty starých penitenciářů. A rozhodně nepočítejme s tím, že tresty očistcové, které nás čekají, jsou mírnější než původní kajicí disciplína; ono je to spíše naopak. Lépe je tedy odčiňovat časné tresty zde na zemi.
Proto užívejme čas, dokud je nám dán, a s požehnáním Církve užijme postní dobu ke své spáse, k obnově svého života v Kristu a čerpejme duchovní posilu na překonávání všech protivenství svého křesťanského života.
K tomu Vám žehná
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Jaidhof, 13. ledna – Křest Páně
Drazí věřící,
lidé často říkají, že mají určitý názor, člověk si má utvářet své názory apod., ale ve skutečnosti nemají na mysli názory, nýbrž pouhé domněnky.
Slovo „názor“ je odvozeno od slova „nazírati“ – nazíráme něco, co je objektem našeho zájmu, tento objekt poznáváme, seznamujeme se s ním a uvádíme do souvislostí s ostatním poznáním. Takto vzniká názor. Utváření názoru předpokládá zájem o poznávání pravdy, vzdělání umožňující kvalifikovaný přístup k předmětu našeho zájmu a schopnost logického uvažování.
Pokud někdo nechce poznávat pravdu, může svoji paměť sice plnit složitými konstrukty, které samy o sobě vypadají učeně, ale jsou nesrozumitelné, protože nevedou k pravdě jako shodě poznání se skutečností. Setkáváme se zde s fenoménem vytváření fantasmagorických představ a nikoliv s poznáváním skutečnosti vedoucím k vytvoření podloženého názoru. To je elementární problém v komunikaci s lidmi, jejichž myšlení je paralyzováno moderní filosofií či utkvělými představami často s náboženským podtextem. Pro ně je primární subjektivní představa, kterou se snaží aplikovat na skutečnosti a život okolo sebe. Několik styčných bodů, které mezi svou představou a realitou naleznou, považují pak za důkaz správnosti své představy. Skutečností se pro ně stává to, o čem jsou přesvědčeni, a ne to, co reálně existuje.
Ale i při upřímné snaze o poznávání pravdy je nutné, abychom znali způsob poznávání – vědeckou metodu, jak k co nejpřesnějšímu poznání dojít. Týká se to věd přírodních i humanitních. Každá věda má své principy a metody, bez jejich znalostí a aplikace nemůžeme dojít ke správným výsledkům. Elementární metodiku poznávání má zprostředkovávat rodina a škola už od dětství. Základy fyziky, matematiky, gramatiky, biologie, theologie, filosofie, historie atd. jsou nutné pro život každého člověka. Jen na základě znalostí lze utvářet své názory a minimalizovat omyly vlastní každému člověku. Jistě je možno prohlásit za názor i mínění, že muchomůrka zelená je výborná jedlá houba, ale pokud se jím bude člověk prakticky řídit, tak bude brzy svým „názorem“ překonán. Může se to zdát samozřejmé, ale mediální svět, proticírkevní propaganda, heretická hnutí včetně modernistického a „druhovatikánského“ – všichni, kteří účelově manipulují veřejnost, aby svým jedem usmrtili nejen křesťanskou civilizaci, ale i elementární přirozené hodnoty, pracují s lidskou nevzdělaností. Odborný pracovník hvězdárny v Hradci Králové Jan Veselý ve svém článku o šířících se zprávách o konci světa píše: „Skutečné vzdělání je jedinou účinnou obranou proti manipulaci veřejným míněním, anebo aspoň pomůže rozeznat reklamní fámu od skutečnosti.“ Současný mediální svět umožňuje lacino a účinně rozšiřovat kdejaký žvást samolibého diletanta, který se chce zviditelnit, nebo vychytralého darebáka, který chce lidskou hloupost využít ke svým mocenským či finančním záměrům. To strhuje celou řadu dalších lidí, kteří cítí potřebu se také vyjádřit, i když dané věci vůbec nerozumějí a v podstatě o ní nic nevědí. V duchu epigramu K. H. Borovského: „Pravý muž tím od lůzy se odlišuje, že čemu nerozumí, toho neprovozuje“, jsme v naší době svědky upevňování intelektuální lůzovlády. Tomuto systému slouží nechtěně i lidé snažící se rozumně oponovat a tím udržují mediální dynamiku věci a vytvářejí zdání určité korektnosti.
Spolu se zájmem o poznávání pravdy a metodu poznávání je pro utváření názoru důležité logické zpracování poznaného. Vyloučení rozporuplného a schopnost uvést věci do souvislostí při co největší šíři poznání umožňují člověku vytvořit si samostatné názory na věci, které ho obklopují. Úpadek všeobecného vzdělání činí z lidí mediální otroky těch, kteří mají moc nad sdělovacími prostředky, a snadno manipulovatelnou, i když někdy vysoce specializovanou, pracovní sílu.
Jediným východiskem z této civilizační dekadence je návrat k solidnímu vzdělávání jak v přirozené rovině, tak v oblasti náboženské. Pan prezident řekl v novoročním projevu, že „by rok 2011 mohl být rokem dobrým a úspěšným. Nečekejme však, že ho dobrým udělá někdo za nás“. To platí nejen o nadcházejícím roce, ale o celé naší budoucnosti. Díky Boží milosti jsme si uchovali nebo jsme nalezli katolickou víru, bez níž obnova není možná. Obnova pouze v přirozené oblasti je iluzí, bez světla víry se rozšiřují mýty a pověry rozkládající elementární základy lidského rozumu. Ale „milost staví na přirozenosti“, proto je nejen náboženské, ale i přirozené vzdělávání nezbytně nutné pro udržení si pravé víry a ochranou před náboženským blouzněním. Schopnost utvářet si zdravé názory je Boží dar, který vyžaduje neustálou práci na sobě. Bez vzdělávání se, růstu v pokoře a schopnosti naslouchat a korigovat své názory novými poznatky ji člověk ztrácí. Přestává pak být inspirací pro druhé, alebrž se stává obávanou latrínou žvástů.
Panny moudré z evangelia si vzaly dostatek oleje do svých lamp, aby mohly svítit na cestu k Ženichovi. Je naším úkolem a zodpovědností svítit na cestě ke Kristu, být „světlem světa“ – světlem pro svět. Nezapomínejme proto vedle vyprošování si oleje milosti usilovat i o olej vědomostí, neboť součástí dobrých tradic Církve je i rozvoj vzdělanosti. Jen obé společně může napájet lampy moudrých panen a ozářit svět světlem křesťanské civilizace.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
Jaidhof, 13. prosince – sv. Lucie
Drazí věřící,
v rubrice termíny akcí najdete program duchovních podniků na rok 2011. Tyto jsou příležitostí k poděkování a k prosbě za další Boží ochranu, k posile pro duchovní život a k setkávání těch, kteří se v milosti Boží rozhodli oprostit se od koncilního marasmu a jít ve svém životě cestou plnosti katolické víry. Člověk je bytost sociální, jak praví Písmo: „Těžko je člověku býti samotnému.“ Proto i duchovní boj musí být naším bojem společným. Přátelské vztahy mezi věřícími a vzájemná pomoc jsou pro uchování víry nezbytné.
Vzájemná opora při kněžském životě je i jednou ze základních myšlenek našeho zakladatele Msgr. Marcela Lefebvra, proto se členové našeho Kněžského bratrstva zavazují ke společnému životu. A nejen každodenní společný život duchovní komunity, ale i setkávání kněží z více domů mezi sebou a s vyššími představenými je oporou pro vytrvání v současných pro víru těžkých časech. Takové bylo i kněžské setkání kněží našeho distriktu za přítomnosti našeho generálního představeného Msgr. Bernarda Fellaye v druhé polovině listopadu.
Msgr. Fellay zdůraznil, že největší útěchou je pravá víra a důvěra k Matce Boží. Obzvláště modlitba růžence je zdrojem milosti pro věrnost ve zkouškách, které přijdou jako trest za vzpouru Evropy a celého světa proti Bohu. Připomněl, že Kněžské bratrstvo vede v Římě rozhovory jako svědectví o integrální katolické víře, cílem tedy není politický kompromis. Řekl, že situace v Římě je lidsky viděno neřešitelná, ale že se setkává i s církevními hodnostáři, kteří opravdově chtějí pracovat na záchraně Církve a naše přítomnost je jim oporou. Ve srovnání se situací ve většině diecézí je pro nás atmosféra v Římě příznivější, což se projevuje i tím, že naši kněží v městě Římě běžně dostávají delegaci pro církevní sňatky, mohou zpravidla sloužit Mši sv. na posvátných místech apod. Msgr. Fellay ale varoval před přílišným optimismem, iluzemi a vzbuzováním falešných nadějí. Zdůraznil nutnost věrnosti plnosti toho, co jsme od Církve přijali. Znamená to uchování pokladu víry bez příměsí a kompromisů.
V liturgické praxi musí jít ruku v ruce s katolickým ritem i katolická víra a morálka. Kde toto není dáno, nelze doporučit věřícím účast. Msgr. Fellay varoval před tradičním ritem spojeným s koncilním duchem, jak je tomu u Bratrstva sv. Petra a u ostatních indultních společenství, a zdůraznil, že z principu nelze navštěvovat tradiční Mši sv. celebrovanou těmi kněžími, kteří slouží i podle nového ritu.
Msgr. Fellay hovořil i o setkávání se spřátelenými kněžími. Kněží, kteří se s námi kontaktují a přicházejí za námi, od nás očekávají jasné principy a důslednost. To je to, co v současném chaosu nejvíce chybí. Je samozřejmé, že přijímáme každého kněze, který za námi přichází, jako spolubratra v kněžské službě. Nezasloužené milosti, které jsme přijali, nás zavazují ke službě Církvi, a v žádném případě nejsou důvodem k nějaké povýšenosti. Jsou však důvodem k hrdosti na naši víru a k věrnosti tomu, co jsme přijali, pro nás kněze i pro věřící. Kdo dává pohoršení skrze kompromisy ve víře a v liturgické praxi, nese před Kristem a Církví velkou zodpovědnost.
Prosme, abychom zůstali věrni cestě, na kterou nás Boží milost přivedla, a abychom svým životem a postoji svědčili pro plnost katolické víry.
S kněžským požehnáním
P. Tomáš Stritzko FSSPX
zpět na úvodní stránku
|