Informační leták č. 126 - červen / červenec 2012Brno, 21. dubna, Sv. Anselma Drazí věřící, S kněžským požehnáním P. Tomáš Stritzko FSSPX Poslední lidický farářJméno Josefa Štemberky zůstane navždycky spojeno s farností, ve které působil třiatřicet let. Ačkoliv se mohl násilné smrti vyhnout, zůstal mezi svými. František Křelina mu určil hlavní roli v knize o lidické tragedii Každý své břímě. V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. V PeccePocházel z velmi skromných poměrů. Rodina Štemberkových žila v chaloupce nad potokem Brodkem v Pecce čp. 187. Otec byl domácí tkadlec. Josef se narodil 2. února 1869. Měl dalších šest sourozenců a jeho těžce nemocná matka zemřela, když mu bylo jedenáct let. Skromnost jej šlechtilaVěnoval se své službě svědomitě a věrně: oddával, křtil, zpovídal, kázal a pohřbíval. Obyvatelé Lidic se na něj často obraceli s prosbou o radu i se svými sousedskými spory a jeho rozumná slova i rozhodnutí většinou rádi respektovali. Velmi se staral o farní kostel, povznesl chrámový zpěv lidový i sborový. Sám byl muzikant, hrál na harmonium. Zvlášť krásný vztah měl k dětem, které ho milovaly, a dodnes žijící pamětníci vzpomínají na rozlehlou farskou zahradu, kam je zval na ovoce a ořechy. I na to, že do hodin náboženství přinášel pecny domácího chleba s medem. Včelařství a ošetřování stromů patřilo k jeho koníčkům. Tragédie z roku 1942 Lidice se staly obětí zločinu, který změnil životy mnohých. Podrobnosti se dozvídáme ze zápisků farské hospodyně Antonie Škrdlové. Přežila pobyt v několika koncentračních táborech, v roce 1945 se vrátila a svůj život dožila v Pecce. Mučednická smrt„Měla jsem pro důstojného pána balíček prádla,“ vzpomínala hospodyně. „Když jsem mu jej předávala, esesman ho chytil za rameno a srazil ho k zemi. Začal do něj kopat. Chtěla jsem mu pomoci vstát, ale rozzuřený voják mě začal škrtit. Upadla jsem, kopal do mě. Potom jsem musela jít do školy a víc jsme nikoho z mužů a chlapců nad patnáct let neviděli.“ Podle článku Miroslava Procházky, knihovníka z Pecky; mírně upraveno. Informační leták č. 125 - duben / květen 2012Brno, 22. února, Popeleční středa Drazí věřící, S kněžským požehnáním P. Tomáš Stritzko FSSPX Informační leták č. 124 - únor / březen 2012Interview s biskupem Bernardem Fellayem: Rozhovory s Římem(úterý 29. listopadu 2011) Kněžské bratrstvo sv. Pia X. a „věroučná preambule“ Proč je věroučná preambule, kterou Vám 14. září předal kardinál Levada, podrobena takovému utajování jak ze strany Kongregace pro nauku víry, tak i Kněžského bratrstva sv. Pia X.? Co se skrývá za tímto mlčením před kněžími a před tradičními věřícími? Tato diskrétnost je normální u každého důležitého záměru, zaručuje jeho serióznost. Nám předaná věroučná preambule je, jak se uvádí v průvodním dopisu, dokumentem, který může být opatřen vysvětleními a podroben změnám. Nejedná se o žádný text s konečnou platností. V krátké době dáme na tento dokument odpověď, při níž otevřeně uvedeme doktrinální postoje, na kterých podle našeho názoru musíme trvat. Naše neustálá starost od počátku rozhovorů se Svatým stolcem byla – to naši partneři v rozhovorech přesně vědí – zastávat ve vší oddanosti tradiční pozici. Navzdory okamžité situaci, která vyžaduje obsáhlejší vysvětlení, se požaduje diskrétnost rovněž ze strany Říma, neboť textu hrozí velké nebezpečí, že vyvolá opozici progresistů. Ti odmítají už i myšlenku diskuse o koncilu, protože považují tento pastorační koncil za nepodléhající diskusi a za něco, o čem „nelze vyjednávat“, jako by se jednalo o dogmatický koncil. Přes všechna ochranná opatření se rozšířily závěry setkání vyšších představených FSSPX v Albanu ze 7. října po internetu z různých zdrojů, které se však shodují. Indiskrétností je na internetu spousta! Je pravda, že tuto věroučnou preambuli nemůžeme přijmout, přestože počítá s rámcem pro „legitimní diskusi“ o jistých bodech koncilu. Jak velký je tento rámec? Návrh, který v těchto dnech učiním římským autoritám, jakož i jejich odpověď nám dovolí zvážit možnosti, které jsou nám dány. Ať už bude výsledkem těchto rozhovorů cokoliv, závěrečný dokument – ať přijatý, nebo odmítnutý – bude zveřejněn. Protože je tento dokument ve Vašich očích málo jasný, nebylo by nejjednodušší jej ve vztahu k jeho autorům jako nepřijatelný odmítnout? Nejjednodušší snad, ale ne nejčestnější. Poněvadž průvodní dopis předvídá možnost připojení objasňujících poznámek, zdá se mi nezbytné si je vyžádat místo jejich odmítnutí předem. Což neznamená, že je předjímána odpověď, kterou dáme. Protože debata mezi Římem a námi je ve své podstatě věroučná a protože se točí především kolem koncilu, avšak také proto, že se tato disputace týká nejen Kněžského bratrstva sv. Pia X., ale velmi také celé Církve, budou mít upřesnění, která buď obdržíme, anebo ne, neopominutelnou zásluhu. Lépe ukáží, kde jsou těžkosti a v čem spočívají řešení. To je přesně ten duch, který stále řídil naše rozhovory v posledních dvou letech. Tento dokument bude sloužit jako předběžná podmínka pro kanonický status. Nevzdáváte se tu implicitně trasy, kterou jste stanovili: Před každou praktickou dohodou se nejprve předvídá věroučné řešení? Ono se ale právě jedná o „preambuli“ (tj. předběžnou podmínku). Její přijetí nebo odmítnutí je podmínkou pro získání nebo odmítnutí kanonického statusu. Nauka nepřijde v žádném případě až následně. Předtím, než se zavážeme k nějakému eventuálnímu kanonickému statusu, studujeme podrobně tuto preambuli podle kritéria tradice, které jsme věrnými stoupenci. Neboť nezapomínáme, že jsou to právě naukové rozdíly, jež po čtyřicet let stojí na počátku názorových rozdílů mezi Římem a námi. Když je ponecháme stranou proto, abychom obdrželi kanonický status, tak budeme konfrontováni se skutečností, že budeme nevyhnutelně svědky vzniku stejných rozdílů. To by kanonický status učinilo prekérním, vlastně jednoduše nerealizovatelným. Takže se po dvou letech teologických rozhovorů mezi Římem a Bratrstvem sv. Pia X. nic nezměnilo? Tyto rozhovory umožnily našim teologům představit bez okolků ústřední body koncilu, které ve světle tradice představují těžkosti. Souběžně s tím a možná také kvůli těmto teologickým rozhovorům si během těchto dvou let zjednaly sluchu i jiné hlasy než náš. Formulují body kritiky, které se s těmi našimi ohledně koncilu shodují. Tak zdůrazňuje Mons. Brunero Gherardini ve svém díle „II. Vaticanum, stávající diskurs“ rozdílné stupně autority dokumentů, jakož i onoho „protiducha“, který se již od počátku vetřel do II. vatikánského koncilu. Stejně tak měl J. Exc. biskup Athanasius Schneider tu odvahu, že v průběhu kongresu v Římě koncem roku 2010 požadoval sylabus, který by odsuzoval bludy ve výkladu koncilu. Ve stejném duchu poukázal historik Roberto de Mattei ve své poslední knize „Vaticanum II., dosud nenapsané dějiny“ na protikladné vlivy, jež se na koncilu uplatňovaly. Zde bychom měli zmínit také prosebný dopis italských intelektuálů Benediktu XVI., kteří požadují hlubší zkoumání koncilu. Všechny tyto iniciativy, všechny tyto intervence jasně ukazují, že doktrinální problémy, které vykazuje II. Vaticanum, nevidí již jenom Kněžské bratrstvo sv. Pia X. Tento pohyb se rozmáhá a již nemůže být zastaven. Ano, ale tyto univerzitní studie, tyto vědecké analýzy nepřinášejí žádné konkrétní řešení problémů, které teď a tady z koncilu vyplývají. Tyto práce poukazují na naukové obtíže, které vyplývají z koncilu, a následně ukazují, proč je lpění na koncilu problematické. To je první, podstatný krok. V samotném Římě se objevují různé interpretace, které se poskytují k náboženské svobodě, změny, jež byly v souvislosti s tímto tématem provedeny v „Katechismu katolické Církve“ (KKC) a v Kompendiu, opravy, které se momentálně studují k církevnímu právu…, to vše ukazuje potíž, která vyvstane, když se někdo za každou cenu chce držet koncilních textů. Viděno z našeho stanoviska to také velmi dobře ukazuje nemožnost trvale přilnout k nauce, která je v pohybu. Co je podle Vás dnes naukově platné? Jediné učení, které se nemění, je zjevně Krédo, katolické vyznání víry. II. vatikánský koncil chtěl být pastorační; nedefinoval žádné dogma. Nepřipojil k článkům víry: „Věřím v náboženskou svobodu, v ekumenismus, v kolegialitu…“ Nedostačuje snad již dnes Krédo k tomu, aby byl člověk uznán za katolíka? Nevyjadřuje dnes již celou víru? Vyžaduje se snad dnes od těch, kdo odpřisáhnou bludy a sjednotí se s Církví, aby vyznali svou víru v náboženskou svobodu, v ekumenismus a v kolegialitu? My, duchovní synové arcibiskupa Lefebvra, který si vždy zakazoval založit nějakou paralelní církev, který chtěl být vždy věrný věčnému Římu, nemáme vůbec žádnou potíž být v plném rozsahu zastánci všech článků Kréda. Může v tomto kontextu existovat nějaké řešení krize v Církvi? Bez zázraku nemůže přijít žádné bezprostřední řešení. Abychom to vyjádřili jedním výrokem Jany z Orléansu: Chtít, aby Bůh dal vítězství, aniž bychom povolali vojáky do bitvy, je formou zběhnutí. Chtít ukončení krize, aniž bychom se cítili dotčeni nebo zataženi do děje, znamená Církev opravdově nemilovat. Prozřetelnost nás nezbavuje závazku plnit svoje stavovské povinnosti tam, kam jsme postaveni, jakož ani převzít zodpovědnosti a spolupracovat s milostmi, které nám udělí. Současná situace Církve v našich kdysi křesťanských zemích představuje dramatický pokles povolání: Čtyři svěcení v Paříži v roce 2011, jedno jediné v římské diecézi pro rok 2011/2012; to znamená alarmující pokles počtu kněží: jak ukazuje příklad jediného faráře z Aude, který má na starost 80 kostelů; to jsou tak vykrvácené diecéze, že se budou muset ve Francii ve velmi blízké budoucnosti slučovat tak, jak se již slučovaly farnosti… Jedním slovem, církevní hierarchie dnes řídí struktury, které jsou předimenzované vzhledem k okruhu osob, jenž vykazuje neustálý pokles. Tady se vzpírá každá správa, nejen v hospodářské oblasti. Musí se, abychom to názorně ukázali, pro tři zbylé sestry vydržovat klášter, který byl postaven pro tři sta. Může to takto jít dál ještě deset let? Mladí biskupové a kněží, kteří tuto situaci dědí, jsou si stále více vědomi sterility padesáti let otevření se světu. Nedávají jen a pouze vinu laicizaci společnosti, kladou si také otázku po odpovědnosti koncilu, který otevřel Církev tomuto světu ve stavu úplné sekularizace. Kladou si otázku, zda se Církev mohla přizpůsobit modernímu světu až do tohoto bodu, aniž by přijala jeho ducha. Tito biskupové a tito kněží si kladou tyto otázky – a někteří je kladou nám…, v tajnosti, jako Nikodém. My jim odpovídáme, že se člověk tváří v tvář takovému úpadku musí ptát, zda je tradice prostou volbou, anebo nezbytným řešením. Odpovědět, že je to volba, znamená krizi minimalizovat, ba vlastně popírat a spokojovat se s opatřeními, která již sama prokázala svou neúčinnost. Odpor biskupů Tato opozice biskupů proti Římu našla němý a účinný výraz ve vztahu k Motu proprio ohledně tridentské mše a je ze strany mnohých biskupů tvrdošíjně udržována ve vztahu k pro multis v kánonu mše sv., kterážto slova chce mít Benedikt XVI. v souladu s katolickou naukou přeložena jako „za mnohé“, a ne „za všechny“, jak je tomu ve většině liturgií v lidovém jazyce. Ve skutečnosti trvají jisté biskupské konference na tom, aby tyto nesprávné překlady zůstaly zachovány, jak se to zcela nedávno stalo v Itálii. Nevyhlásil jste kvůli závažnosti právě probíhající krize nové růžencové modlitební tažení? K těmto modlitbám jsem vyzval, a to především proto, že jsem chtěl, aby byli kněží a věřící denní modlitbou a hlubokým rozjímáním tajemství růžence vnitřněji spojeni s naším Pánem a jeho svatou Matkou. Nejsme v normální situaci, která by nám umožňovala spokojit se s průměrnou rutinou. Pochopení aktuální krize nespočívá v pověstech rozšiřovaných po internetu – stejně málo, jako spočívají řešení v politické vychytralosti nebo diplomatických vyjednáváních. Člověk musí tuto krizi vidět z hlediska víry. Pouze pravidelný kontakt s naším Pánem a naší milou Paní zachová všem s tradicí spojeným kněžím a věřícím tuto jednotu v posuzování, kterou poskytuje nadpřirozená víra. Tak budeme stát pospolu v tomto období velkého zmatku. Modlíme se za Církev, za zasvěcení Ruska, jak to žádala svatá Panna ve Fatimě, a za vítězství jejího Neposkvrněného Srdce. Tak se pozvedáme nad až příliš lidské naděje, překonáváme až příliš přirozený strach. Pouze v této výši můžeme Církvi opravdu sloužit, v plnění své stavovské povinnosti, která je uložena každému z nás. Menzingen, 28. listopadu 2011. Zdroj: Mezinárodní tiskový portál Kněžského bratrstva sv. Pia X. (DICI) - + -Kázání jáhna Luďka Čekavého na Obřezání PáněVe jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen. Postquam consummati sunt dies octo, ut circumcideretur Puer: vocatum est nomen ejus Jesus.
Důstojný Otče, drazí věřící, dnes je tomu právě osm dní, co jsme slavili narození Ježíše Krista. A právě osmého dne byl Kristus Pán obřezán. Tak zněl totiž příkaz, který dal Bůh již Abrahámovi. S ním uzavřel Bůh smlouvu, že bude Bohem jemu i celému jeho potomstvu. Skutečný podíl na této smlouvě mohl mít ale pouze ten, kdo byl vnějším znamením k tomuto Božímu lidu také přičleněn. A tento vnější úkon spočíval právě v obřízce, která měla být dle Božího nařízení vykonána osmého dne po narození. Tato obřízka měla ale hlavně předobrazný charakter. Jako totiž celý Starý zákon byl dán, aby připravoval a ukazoval na příchod Mesiáše a jeho království, tak byla i obřízka především předobrazem, a to novozákonního křtu svatého. Neboť jako skrze obřízku byl člověk přijímán do onoho starozákonního vyvoleného lidu, tak je člověk i skrze křest svatý přijímán do novozákonního Božího lidu, totiž do katolické Církve. Slavíme-li dnes tedy obřezání Páně, připomínáme si tímto zároveň i svátostný křest Nového zákona. Velmi vhodně tento svátek připadá na první den občanského roku. Je totiž dobrým zvykem, že v tyto dny si lidé kladou různá předsevzetí pro nový rok, a právě dnešní svátek jim k tomu může být dobrou pomůckou. A jakým způsobem? Skrze rozjímání o Kristově obřezání můžeme totiž pozorovat také svůj vlastní křest. Jím jsme byli včleněni v jeho mystické Tělo a při něm jsme Kristu také něco slíbili. Něco, co musí být právě základem pro rozjímání o našich předsevzetích do budoucna. A co to je, co jsme slíbili? To není nic menšího, než že se odříkáme ďábla a všech jeho skutků a vší jeho nádhery. Tento slib v sobě zahrnuje i onen trojí boj, který musí každý z nás podstoupit a který vyznáváme i v modlitbě k andělu strážnému. Totiž boj proti tělu, světu a ďáblu. A je to právě osmidenní Ježíšek, který nám dává příklad mnoha ctností, které musíme následovat, chceme-li tento boj úspěšně vybojovat. A jaké že to jsou ctnosti? Předně POKORA. Neboť Kristus přijal sice lidskou přirozenost, ale zůstal přitom stále druhou Božskou osobou. A není právě toto projev velké pokory, když ten, komu je vše poddáno, se nechává obřezat? Kristus Pán měl totiž plné právo pro sebe učinit výjimku. On neměl vůbec zapotřebí nechat se přičleňovat k Božímu lidu, neboť on sám jako Bůh je od věků vlastníkem a králem tohoto lidu. Ale on nám chtěl ukázat skrze své podřízení se zákonu, který je určen nezbytně pouze pro lidské osoby, jak daleko má jít naše pokora. A zde je dobré ptát se sám sebe, zda to nejsem právě já, kdo si méně či více vědomě v pýše přisvojuje práva a vlastnosti, které náleží naopak pouze Božským osobám. Například když považujeme vlastní názory za neomylné. Když si myslíme, že nám náleží vždy prosadit vlastní vůli. Nebo když se domníváme, že jsme všemohoucí, a nabíráme si proto úkoly, které pak nejsme schopni splnit. A právě od toho všeho nás má ochránit příklad pokory Krista Pána. On nejenom že přijal lidskou přirozenost, nýbrž chtěl dodržovat i vše, co by on jako Syn Boží přísně vzato činit nemusel. Jako další můžeme při dnešním svátku pozorovat Kristovu PŘIPRAVENOST SNÁŠET UTRPENÍ. Jak již bylo řečeno, neznamenala obřízka pro Krista nějaký přínos. A přesto se dobrovolně podrobil tomuto bolestivému úkonu. A opět otázka. Jak je to s námi? Přijímáme také my ochotně trápení a soužení na naší cestě tímto slzavým údolím? A v neposlední řadě nám pak Kristovo obřezání ukazuje i BOŽÍ LÁSKU K NÁM. Jako se totiž dobrovolně nechal přičíst ke zločincům při svém ukřižování nebo jako se dobrovolně postavil do řady s hříšníky při svém křtu v Jordáně, tak chtěl být již od narození s námi ve všem zajedno. Proto také přijal obřízku, která pro něj osobně nebyla žádným přínosem. A opět. Je toto i náš postoj, nebo se snažíme stále hledat pro sebe nějaké zvláštnosti? Snažíme se být skutečně dobrými údy Církve, nebo žijeme tak, jakoby Církev byl pouze společenstvím individualistů, a ne skutečným mystickým tělem? Drazí věřící, pozorujme tedy jednání osmidenního Krista Pána a učme se od něho těmto a mnoha dalším ctnostem, ke kterým jsme se sami při křtu svatém zavázali. A prosme také Pannu Marii, jeho Matku, aby se za nás přimlouvala. A to nejen proto, abychom rozpoznali, kde jsou naše největší slabiny, nýbrž i proto, abychom dokázali naše předsevzetí uvést i ve skutek. Amen. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen. |