Přírodní vědy

Informační leták č. 57/2005

Jaidhof, 25. ledna, Obrácení sv. Pavla

Drazí věřící,
při obětování Mše sv. se kněz modlí: „Bože, jenž jsi důstojnost lidské podstaty podivuhodně stvořil a ještě podivuhodněji obnovil, dej nám skrze tajemství této vody a vína státi se společníky Božství toho, jenž se člověčenství našeho ráčil státi účastným ...“ Velikonoční svátky jsou právě oslavou obdivuhodného obnovení lidské podstaty skrze oběť Bohočlověka – Krista na kříži, který se stal člověkem, aby nám zasloužil mít skrze posvěcující milost podíl na svém Božství.
Ale Kristus kromě toho, že obnovuje hlavu stvoření – člověka, jemuž je stvoření dáno k užívání, obnovuje i celé stvoření – smysl celého stvoření a navrací je k Bohu. Bohem daný cíl celého stvoření je totiž o Bohu svědčit a člověka k Bohu vést. Odvrátí-li se člověk od Boha, tak ztrácí nejen smysl svého života, ale i celé stvoření se stává domem opuštěným, domem neskýtajícím nikomu teplo domova, zříceninou. Stvoření, v němž nikdo neobdivuje dílo rukou Božích, je zbytečné, nikdo se na něm neposvěcuje, nerozmnožuje lásku rozumných bytostí k Bohu.
Uspořádání celého stvoření je obdivuhodné, a sledujeme-li „zázrak přírody“ očima víry, musí nás vše naplňovat neustále větším obdivem. Vždyť je to jen nepatrný odlesk Boží dokonalosti. V tomto pohledu přistupuje Církev k přírodním vědám. Pravdivé poznání nemůže být nikdy v rozporu s vírou, neboť vše pochází od jediného pravého Boha. Rozpor mezi přírodními vědami a vírou může být pouze zdánlivý. Pokud se vyskytne, mívá následující příčiny:
1/ Neprokázané, nebo nedostatečně prokázané přírodovědecké hypotézy se považují za nezlomná fakta. Pokrok přírodní vědy pak sám často problémy vyjasní. Např. klasická vývojová teorie není slučitelná s genetickými zákonitostmi, které náhodnou změnu k lepšímu (z hlediska organismu samého) bez zásahu rozumnější příčiny zvenku neznají a přizpůsobivost organismu, považovaná za hlavní motor evoluce, je dána geneticky.
2/ Snaha odvozovat přírodovědecké poznatky z věrouky a morálky bez ohledu na vědecky prokázané skutečnosti a doslovná interpretace Písma sv. ve smyslu přírodovědeckém. Např. je nutné pevně držet pravdy o stvoření související s dějinami spásy (celý svět stvořen Bohem z ničeho, původ celého lidstva z Adama, stvoření Evy z Adama apod.), ale pokud někdo tvrdí, že Bůh v jednom dni stvořil usazeniny, aby vypadaly, jako by se usazovaly tisíce let a na tomto principu rozvíjí další teorie, tak dělá ze Stvořitele podvodníka, který nás nevede skrze stvoření k poznávání pravdy, nýbrž nás skrze stvoření klame. To je neslučitelné s pravdivostí Boží, neodporuje to sice Boží všemohoucnosti, ale odporuje to Boží lásce a zdravému rozumu. Tyto vývody souvisí často s doslovnou interpretací sedmi dnů stvoření, kterou odmítl jako nevěrohodnou a Církev zesměšňující již velký církevní učitel sv. Augustýn. Takovéto teorie zpravidla pochází od různých protestantských sekt, někdy však bohužel pronikají i do katolického prostředí. Je to klasický příklad toho, že hereze připravuje člověka nejen o víru, ale nakonec i o zdravý rozum. Proto je nutné mít se na pozoru před všemi jinověreckými knihami, včetně rádobyzbožných výkladů Písma. U nás jsou takto nebezpečné v tradičních kruzích bohužel některými katolíky doporučované a rozšiřované spisy pana Káberta.
3/ Proticírkevní interpretace skutečného vědeckého poznání, nebo dobře odůvodněných teorií přesto, že jsou s vírou dobře slučitelné, zamlčování určitých aspektů poznaných skutečností z ideologických důvodů, či karikace nauky Církve za účelem jejího zesměšňování. Tomu často nahrává i nevzdělanost katolíků, kteří se místo odmítnutí těchto karikatur snaží různé nesmysly hájit. Boj proti Církvi na tomto poli je dnes velmi masivní a situaci ztěžuje i neschopnost učitelského úřadu se jasně v duchu Církve vyjádřit. Tak např. teorie velkého třesku, podložená zjištěním o neustálém rozpínání vesmíru, není zcela prokazatelná, ale jako taková může být pravdivá. Tato teorie, pocházející od katolického kněze P. George Lemaitre, ředitele papežské akademie věd za Pia XII., je dobře slučitelná s naukou Církve o stvoření veškeré materie na počátku časů z ničeho a postupném formování celého stvoření Stvořitelem. Vznik vyšších forem existence bez Božího zásahu není možný, ale Bůh není vázán časem a nemusí tvořit vše v jednom okamžiku, jak o tom ostatně svědčí i Písmo svaté. Dodnes je Bůh tím který vše řídí, vládne celému stvoření a bez jeho vůle či dopuštění se nestane nic. Přesto Bůh působí postupně, z větší části skrze zákonitosti vložené do stvoření a v souladu s nimi. Součástí teorie velkého třesku není původně tvrzení, že vyšší formy bytí vznikly samovolně bez Božího zásahu a vše je dílem náhody. Jedná se o pozdější interpretace, které činí z této teorie nesmyslnou kompilaci a neodpovídají názorům jejího objevitele. Takových případů dezinterpretace z ideologických důvodů je mnoho.
Aby se katolík mohl k této tématice fundovaně vyjadřovat, musí mít dobré theologické vzdělání osvícené světlem živé víry na straně jedné a odbornou znalost problematiky (filosofickou a přírodovědeckou erudici) na straně druhé. Často se jedná o komplikované problémy, které lze těžko řešit bez katolické univerzitní půdy, neboť je nutná spolupráce specialistů z mnoha oborů. Musíme si navíc uvědomit, že lidské poznání má určité hranice, které překročíme až na věčnosti. Katolický postoj je postoj obdivu ke všemu stvořenému v radosti vykoupení a v tomto duchu i poznávání stvořitelského díla. Naše víra nám dává jistotu poznání cesty ke spáse, nedává nám však nadpřirozenou neomylnost vědět vše a vždy lépe. K hájení Církve je pak nutné mít určitý odstup od věci a příslušnou kompetenci (ať moderní či tradičně se tvářící „laický učitelský úřad“, který se vyjadřuje „ve jménu Církve“, rozhodně kompetentní není). Rozumný a důvěryhodný úsudek vzdělaného člověka uznávajícího hranice svých možností je vždy důvěryhodnější, než nepodložené pocitové náboženské výlevy.
Prosme tedy našeho Vykupitele, aby nás vedl cestou moudrosti, na této cestě nás posiloval a osvěcoval svojí milostí, a nakonec nás přivedl k sobě, k cíli všeho poznání, konání a usilování.

S kněžským požehnáním

P. Tomáš Stritzko FSSPX.

    zpět na úvodní stránku